německé výtvarné umění, II.
německé výtvarné umění, II. V pol. 14. století vzrostl vliv pražské karlovské malby, z níž vyrostla raná díla krásného slohu, ale i práce Mistra Bertrama (kolem 1345-1415), Mistra Francka (15. století), Konráda ze Soestu aj. V průběhu 15.st. zesílil vliv niz. um., patrný v obrazech Stefana Lochnera a v další generaci malířů - L. Mosera, K. Witze, H. Multschera, monogramisty E. S., M. Schongauera aj. V období renes. vzrostl význam profánních staveb, přesto prvním renes. dílem je fuggerovská kaple sv. Anny v Augšpurku (1509-18). Vliv it. renes. architektury je patrný v dispozicích zámků v Heidelbergu a na rezidenci v Landshutu. V soch. přijali renes. názor P. Vischer st. a mladší a Konrad Meit, přičemž s nimi současně činní J. Lederer (kolem 1470-1550) a C. Berg (kolem 1475-1532) pokračovali v ,,barokní" fázi pozdní got. Vrchol mal. této doby představují díla tzv. podunajské školy, např. A. Altdorfer, J. Breu (kolem 1510-1547), L. Cranach, Grünewald, jejichž expresívní kolorismus a mal. romantismus se projevily především v podání krajiny. Největší osobností se stal malíř a grafik A. Dürer, který geniálně spojil niz. věcnost a benátskou barevnost s něm. expresivitou v syntézu, jejíž vyvážený projev se těsně blížil it. renes. cítění. H. Holbein ml. se podobně přiblížil klasickým vzorům zejm. v podání portrétů. Formy římského vrcholného baroka (G. L. Bernini, F. Borromini) pronikaly do Německa až po třicetileté válce a staly se určující pro budování rezidencí a klášterů. K předním architektům patřili B. Neumann a Dienzenhoferové. Barokní sochařství se uplatnilo zejm. na jezdeckých pomnících (A. Schlütter, I. Günther, 1725-1775, B. Permoser). V malířství přední místo zaujímala monumentální malba (H. Rottenhammer, C. D. a E. Q. Asamové). Typickými příklady rokokové arch. jsou zámky Nymphenburg a Sanssouci. V 19.st. převládaly etapy historizujících slohů (G. Semper), stavby A. Messela z konce 19.st. předznamenaly funkcionalismus. Proti neobarokním formám v soch. vystoupil A. von Hildebrandt, prosazující tektoniku a klasickou statuárnost. Nejvýzn. představitelem romant. malby se stal C. D. Friedrich, proti se postavila skupina nazarénů; k monumentálním formám se obrátil H. von Marées a k symbolismu A. Böcklin. Centry moderního um. na zač. 20.st. se staly Mnichov, Darmstadt a Berlín. 1905 založili v Drážďanech E. Heckel, E. L. Kirchner aj. skupinu Brücke, která vyústila v expresionismus. 191l v Mnichově vznikla skupina Blauer Reiter (V. Kandinskij, F. Marc), která se především v osobě Kandinského orientovala k abstraktnímu mal., a od 20.let působil ve Výmaru pod vedením W. Gropia Bauhaus. Expresionismus byl zastoupen hl. díly O. Dixe a M. Beckmanna, k dadaismu a surrealismu se hlásili K. Schwitters a M. Ernst. V období nacismu 1933 až 1945 byl vývoj moderního umění na území Německa zastaven, um. produkce potlačena a nacist. estetikou označena jako ,,entartete Kunst" (úpadkové umění). N. v. u. se však dále rozvíjelo na antifašist. základě v ilegalitě a emigraci. Oficiální nacist. um. tvorba byla soustředěna hl. na vytvoření nové reprezentativní tzv. germánské architektury grandiózního stylu, charakteristické slohovým eklekticismem a historismem (říšské kancléřství v Berlíně, urbanistické plány A. Speera, *1905). Ostatní soc., zdrav. a tovární zařízení byla budována podle funkcionalistických plánů, vypracovaných Bauhausem. Pro ostatní výtv. um. je charakteristická bombastičnost, historismus a pseudonaturalismus, přecházející v kýč.
