národní obrození české a slovenské II.
národní obrození české a slovenské II., (v.t. národní obrození české a slovenské I.) - někdy též české národní obrození a slovenské národní obrození - První obrozenecká generace v č. zemích působila v období "učeneckého zájmu" a položila základy novodobé č. terminologie v různých oborech přír. a spol. věd. G. Dobner se stal "otcem kritického č. dějezpytu", V. F. Durych prvým novodobým č. slavistou, z přírodovědců vynikli mater. orientovaný fyziolog G. Prochaska a mineralog I. A. Born, první obraz nár. dějin podal F. M. Pelcl v č. psané Nové kronice české, gramatický základ nové češtiny i základy slavistiky položil průkopník novodobé č. vědy J. Dobrovský. Na Slovensku šířili ideje osvícenství nejprve bernolákovci (A. Bernolák, J. I. Bajza, J. Fándly); kodifikovali západoslovenštinu jako spisovný jazyk, zatímco v evang. táboře B. Tablic a J. Palkovič vycházeli ze zákl. spisovného jazyka společného s Čechy. V Praze vzniklo důl. osvětové středisko kolem Č. expedice V. M. Krameria, na Slovensku obdobně působil J. Fándly. Věd. střediskem se stala v 80.letech 18.st. Královská č. společnost nauk, zal. 1774. Již 1803 vznikl Č. stavovský polytech. institut (od 1806 přejmenován na Královské stavovské tech. učiliště) jako první v Evropě vůbec. Osvícenská tolerance a protiklerikální smýšlení otevřely zejm. v č. zemích prostor pro rehabilitaci slavné nár. minulosti, především husitství, čímž se nár. vědomí sbližovalo se sociálně rev. tradicí. V druhém období vytyčila v č. zemích tzv. jungmannovská generace (J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík) rozhodnější, též polit. orientovaný obrozenský program, ovlivněný i dobovým romantismem a obsahující zejm. J. Kollárem vyzdviženou myšlenku slovanské vzájemnosti se silným rusofilským jádrem. Č. a sl. vlastenecká inteligence, která představovala a do značné míry suplovala úlohu buržoazie, nemohla vystupovat jinak než jako mluvčí všenár. a všeslovanských zájmů. Podstata nár. obrození se zřetelně projevila v jeho vrcholném období, v 30. a 40.letech 19.st. Po obnově, resp. kodifikaci spisovného jazyka, po položení základů novodobé vědy a zřízení věd. a osvětových institucí (kromě Král. č. společnosti nauk Slovenské učené tovarišstvo 1792, Matice česká 1831, Měšťanská beseda, zal. v Praze 1845, a další besedy v mnoha č. městech) se č. nár. kultura, zejm. pak liter. v nár. jazyce pozdvihla na vyšší úroveň (K. H. Mácha, K. J. Erben, F. L. Čelakovský, J. K. Tyl, B. Němcová). Zároveň se vyhrotil protiklad mezi nacionálně liberálním vedením č. nár. obrození (F. Palacký, K. Havlíček Borovský, F. L. Rieger, F. A. Brauner) a radikálně dem. křídlem (K. Sabina, E. Arnold, J. V. Frič). Na Slovensku se ve vrcholné fázi nár. obrození a konstituování novodobého sl. národa dostávají do čela štúrovci, jejichž slovanská koncepce ve svých mocenskopolit. aspektech směřovala k přeměně mnohonár. feud. monarchie v moderní národnostní celky s perspektivami nár. a sociálního rozvoje. V průběhu 1.pol. 60. let překonává sl. nár. hnutí rychle destrukci nár. jednoty z doby bachovského absolutismu a definitivně prosazuje štúrovskou linii nár. sjednocení. Mezníkem tohoto vývoje bylo rak.-uh. vyrovnání 1867. U obou národů nabývají v této fázi národně osvobozovací ideály i spol. angažovanost nových kvalit, národnostní problematika se začleňuje do širších sociálně polit. souvislostí, staví se požadavek trvalého zajištění nár. svébytnosti i otázky státoprávní. Přes dobovou a třídní omezenost hnutí i přes útlak bachovského absolutismu, který znamenal v mnohém ohledu destrukci předcházejícího vývojového procesu, splnilo nár. obrození své hist. úkoly: zformovalo novodobý č. a sl. národ, vytvořilo klasický základ č. a sl. literatury a divadla, kodifikovalo slovenštinu jako spisovný jaz., položilo základy moderní nár. vědy a nár. ideologie, prohloubilo vztahy Čechů a Slováků a dalších slovanských národů. Ukázalo význam spoléhání lidu na vl. síly, inspirující sílu myšlenky slovanské vzájemnosti.
