metafyzika
metafyzika, 1. pův. učení o poslední a abs. podstatě jsoucna; název odvozen od pojmenování Aristotelových spisů o principech světa, umístěných za spisy o přírodě (meta ta fysika). Sám Aristoteles pokládal tuto část svého filoz. učení za "první filozofii", zkoumající principy, jež jsou postižitelné nikoli smysly, nýbrž výhradně rozumem a závazné pro všechny vědy. V tomto smyslu se termín m. používal všeobecně i v pozdější filoz. Zákl. kritiku m. jako domnělého poznání z tzv. čistého (tj. pouhého) rozumu podal I. Kant; 2. způsob myšlení protikladný dialektice. Prvním systematickým kritikem metafyzického antidial. způsobu myšlení byl G. W. F. Hegel. Podle metafyzického pohledu na svět je veškeré dění v přírodě i spol. souhrnem vzájemně souvisejících jevů, které jsou ve své podstatě prosty všech vnitřních protikladů. Metody staré m. se objevují v řadě směrů filoz.: v novotomismu, realismu, fenomenologii a existencialismu.
