latinská literatura středověká
latinská literatura středověká, vyvíjela se v těsné návaznosti na liter. období antiky (v.t. římská literatura). - Přesné datum, kdy končí antická liter. a začíná středověká liter., nelze stanovit, neboť v průběhu 4.-6.st. došlo k hlubokým etnickým, polit., hosp. a kult. změnám; těžiště lit. života se přesouvalo do klášterů a liter. sama se naplňovala novým obsahem, odrážejícím nové spol. a duchovní podmínky, zejm. postupující christianizaci. Většinou se za zač. l. l. s. považuje 6.st. Neméně problematické je stanovení horní hranice trvání l. l. s. Obvykle se totiž středověká liter. chápe v protikladu k liter. období humanismu. Myšlenky renes. humanismu však pronikaly do evr. zemí rozdílným tempem a s odlišnou intenzitou, a proto uvedený předěl je třeba klást do období 14.-15.st. L. l. s. zanechala obrovské množství děl nejrozmanitějšího obsahu; jejich zkoumání a hodnocení není dosud uzavřeno . - V celém vývoji l. l. s. je patrná návaznost na antiku (např. v systému vzdělání, v tradování žánrů, v neustálém spojení s ant. autory). Kř. však přineslo i jiné charakteristické znaky, např. představu o neměnnosti, o věčné platnosti daného řádu, trvalých pravd a životních principů. Dále náboženskou transcendentálnost, považování pozemského světa za pouhý odraz a symbol světa vyššího, transcendentálního; to se v liter. odrazilo v zobrazování pozemského světa zvl. ve vztahu k tomuto metafyzickému ideálu. K tomu využívala např. alegorii a symboliku. Jednotlivá díla pak mohla být vykládána různým způsobem (doslovně, alegoricky ap.). Středověký autor se považoval za nástroj boží inspirace, nezdůrazňoval svoji individualitu, sám sebe chápal především jako člena určitého společenství. Proto se zachovalo tolik anonymních děl. S představami o neměnnosti řádu souvisela existence ideálních, stále platných principů krásy, lit. forem a představ. Vytvářely se typy, jejichž podstatou je potlačení individuálních znaků. Např. idealizovaný typ světce jako ideál kř. ctností, oddaného Bohu, mravného, statečného, moudrého, asketického, typ rytíře který je ideálem šlechtických ctností, síly, statečnosti, věrnosti svému pánu ap. Zvl. znakem l. l. s. je i nedostatek psychol. motivace děje, poměr k lit. autoritám, s jejichž díly mohli ostatní vzdělanci volně disponovat. Zpočátku byly jedinými středisky pěstování a opisování liter. kláštery, popř. panovnické dvory; města se lit. středisky stala až na poměrně vysokém stupni svého vývoje. Monopol na vzdělání měla církev. Duchovní byli zpočátku nejen jedinými nositeli kult., neboť jen oni ovládali lit. jaz. - latinu, ale po dlouhou dobu i jedinými příjemci této liter. V oblasti lit. žánrů čerpalal. l. s. především z ant. dědictví (epos, historiografie), ale vytvořila i řadu vlastních žánrů duchovního (poezie: sekvence; próza: legenda, exemplum, traktát, kvestie) a světského (poezie: báseň pijácká, zvířecí a rytířský epos; próza: kronika, cestopis) směru. Součástí l. l. s. byly i naukové žánry (vokabuláře, bestiáře). Protože v zásadě neexistovalo dělení na lyriku, epiku a drama, vzniklo množství přechodných žánrových forem. Značný důraz byl kladen na formu lit. díla. - K jednotě a nadnárodnímu charakteru této liter. přispěla kromě obdobných spol.ekon. podmínek také jednota ideologie, systému vzdělání a v neposlední řadě i jednota jazyka. Jazykem lat. středověké liter. nebyla ovšem latina klas., i když i s ní byl středověk v neustálém kontaktu při četbě ant. autorů (Vergilia, Horatia, Ovidia, Cicerona, Seneky, Sallustia). Ta byla jen jedním z konstitutivních prvků středověké latiny. Své stopy v ní zanechala i latina pozdní a zejm. latina kř. - Vývoj l. l. s. se dělí zhruba na 6 období. První (pozdní antika - konec 8.st.) je charakterizováno značnými polit., hosp. i etnickými změnami.
