láska obecně
láska, psychol. silně emocionálně modulovaný vztah harmonie mezi subjektem a objektem, který je ve své etiologické i jevové komplexnosti motivován téměř ze všech oblastí lidské psychiky (zejm. citové, fantazijní, sexuální, volní, rozumové) a který ve formě hlubokého zaujetí pro určitou osobu, ideu či věc představuje jednu z nejvyšších citových hodnot člověka. Psychol. pokládá l. za složitý fenomén duševního života, utvářený ve své esenciální podobě jako altruisticky disponovaný modus prožívání citové vazby subjektu k objektu. Důležitým aspektem l. je její emocionálně akční potenciál, který převážně pozitivně rozvíjí osobnost jedince v dimenzích zákl. atributů lidství (svědomí, systémy hodnot, fantazie, tvořivost, humor), jež striktně vydělují člověka z biol. společenství ostatních živočichů. V užším psychol. pohledu je l. nejčastěji interpretována: a) jako životní síla (princip) blízká filoz. pojmu erós; b) jako pud (instinkt), který vstupuje do konfliktu s jinými primárně motivujícími silami sebezachování či s destruktivními pohnutkami; c) jako afekt (citové vzplanutí), jehož protikladem je nenávist; d) jako schopnost inhibovat a sublimovat své pudy. Podle teorií zdůrazňujících význam pudů jsou všechny formy lásky deriváty instinktů zabezpečujících dosažení uspokojení a slasti. Objektní teorie, objasňující psychol. vazby subjektu k objektům, předpokládá, že l. je ve své složitosti a proměnlivosti projevem vrozené potřeby člověka vztahovat se k druhým lidem. Hlubinná psychol., zdůrazňující libidinózní vývoj v ontogenezi lidské psychiky, poukazuje na genitální charakter lásky, který není synonymem sexuální touhy, ale projevem dosažení genitálního stadia vývoje. Psychol. směry studující city přikládají l. charakter sentimentu, jehož dominantním znakem je dlouhotrvající náklonnost a něžnost k druhému člověku, potlačující veškeré projevy egoismu a egocentrismu. O ryze psychol. výklad lásky se pokusil H. Spencer, který rozlišil 9 složek utvářejících l. v její konečné podobě (sexuální pud tělesnosti, est. cit, náklonnost, obdiv a úcta, potřeba chvály, sebeúcta, pocit vlastnictví objektu, rozšířená svoboda jednání překračující hranice osobnosti a nadšení ze společně sdílených citů). Psychol. se zabývá nejen fenoménem l., ale i teor. a praktickými vztahy mezi l. a přátelstvím, l. a erotikou, sexualitou ap. V rámci klinické a sociálněpsychol. praxe se psychol. zabývá různými formami l. (láska milenecká, partnerská, manželská, mateřská, platonická) a v kontextu psychol. poradenství pracuje často i s umělými pojmy, jako jsou např. patologie a etologie lásky (problémy žárlivosti, poruchy jednání vyplývající z dominující projekce pocitu vlastnictví, ritualizace jednání a podobně).
