kování
kování, tváření kovů v plastickém stavu tvářecími nástroji ručně nebo strojně. Kováním se získává požadovaný tvar součásti (výkovku) a navíc se zlepšují některé vlastnosti, např. houževnatost, hl. při k. z ingotu. K. ruční na kovadlině pomocí kladiva a dalších ručních nástrojů se používá jen málo, např. v um. řemeslech. K. strojní pomocí lisu či bucharu může být volné nebo zápustkové. Volné k. se provádí na pneumatických (kompresorových) parních či vzdušních, pružinových bucharech nebo na hydraulických lisech postupnou změnou tvaru polotovaru, pomocí jednoduchých kovadel a pomocných nástrojů (příložek, sekáčů, děrovacích trnů). Zákl. operace volného k. jsou pěchování, prodlužování, osazování, prosazování, děrování, ohýbání, dělení. Volné k. se používá pro menší série výkovků větších rozměrů. Zápustkové k. je zatlačování kovu v plastickém stavu do dutiny nástroje (zápustky). Pro k. složitějších výkovků se používají vícedutinové (postupové) zápustky. Zápustkové k. se skládá ze tří zákl. operací: předkování, vlastního k. a ostřižení výronku. K. probíhá většinou za tepla, po ohřátí kovu na kovací teplotu (nad rekrystalizační teplotu), kdy je materiál vhodně plastický. Některé materiály lze kovat i za studena nebo za poloohřevu (v oblasti rekrystalizační teploty).
