konstituce tělesná
konstituce, biol., psychol. soubor vrozených znaků určujících do značné míry tělesný i duševní vývoj lidského jedince. Závislost duševních vlastností (zejm. temperamentu) na skladbě a funkci těla je známa od starověku (Hippokrates, Galenos z Pergamu). Podíl genet. činitelů na utváření osobnosti nepopírá ani souč. věda, i když oproti minulosti zdůrazňuje vliv faktorů sociálního prostředí. - Výskyt tělesných a duševních vlastností lidí v typických znakových konfiguracích vedl k vytvoření různých konstitučních typologií, popisujících jednotlivé konstituční typy. K nejrozšířenějším patří typologie E. Kretschmera, W. H. Sheldona a I. P. Pavlova. E. Kretschmer stanovil na základě studia duševně nemocných podle druhu a stupně vyvinutí tělesných částí (hlavy, hrudi, břišní dutiny), pohybového aparátu a některých dalších tělesných charakteristik dva zákl. konstituční typy a jim odpovídající typy temperamentu: leptosom (štíhlý, úzká ramena, podlouhlý obličej) - schizotym (spíše uzavřený, chladný, vážný) a pyknik (zavalitý, měkké svalstvo, kulatý obličej) - cyklotym (společenský, srdečný, smysl pro humor). Později k těmto typům přidal typ atletický (vyvinuté svalstvo, široká ramena), jemuž odpovídá viskózní (málo pohyblivý) temperament. Sheldon dospěl na zákl. výzkumu několika tisíc studentů ke třem konstitučním složkám (endo-, ekto- a mezomorfii), kterým odpovídají tři typy temperamentu (viscero-, cerebro- a somatotonie), blízké Kretschmerovým typům temperamentu (cyklotymnímu, schizotymnímu a viskóznímu). Oběma typologiím bývá nejčastěji vytýkáno podcenění úlohy CNS. Ze zákl. vlastností nervových procesů podráždění a útlumu vychází Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti. Rozlišuje typ silný a slabý (odpovídající melancholikovi). Typ silný dále člení na nevyrovnaný (s převahou vzruchu, odpovídající cholerikovi) a vyrovnaný, který může být buď labilní (odpovídající sangvinikovi), nebo inertní (odpovídající flegmatikovi). - Při jakémkoliv pokusu o klasifikaci typů je třeba vycházet z předpokladu, že výraz k. je ryze popisným termínem, jehož pomocný charakter do značné míry relativizuje význam každé typologie. V.t. biotyp; biotypologie.
