klášter obecně
klášter [něm.< lat.], sídlo řeholní komunity. Princip k. doložen již v buddhismu (2.pol. 1.tis. př.n.l.), judaismu a antice. Raně kř. k. vznikaly v 2.pol. 3.st. v Egyptě (sv. Antonín, kolem 250-356; Pachomius, kolem 282- kolem 346). Ve 4.-5.st. se šířily do Palestiny, Malé Asie, Itálie a Irska. V kat. církvi se k. od 6.století řídily řeholemi (předpisy) Benedikta z Nursie (benediktýni; později vytvořeny další řehole). V raném feud. přední k. udržovaly kontinuitu lat. vzdělanosti (opisy starověkých děl, výuka latiny, vedení análů). Středověké k. byly zároveň mocenskou oporou svých feud. zakladatelů (v.t. zakladatelská práva). Od 9.st. zejm. v burgundských k. reformní hnutí (od 10.st. clunyjské hnutí) usilující o obrodu klášterního života, nezávislé postavení církve a posílení papežské moci. K. se díky své mez. organizaci stávaly nositeli pokročilejších hosp. forem (velkostatek, ovocnářství, chov ovcí). Ve vrcholném středověku a v období protirefomace se rozšířily různé typy k. podle jednotlivých řádů (hl. rytířské řády, křižovníci, řeholní kanovníci, mendikanti, řeholní klerikové). K. jako opory feud. útlaku byly za lid. a rev. hnutí často napadány a ničeny. V období reformace sekularizace k.; další vlna rušení k. v době osvícenského absolutismu a v 19.století. V.t. řádový dům; řeholní dům. Dispozice k. byla podmíněna řádovou příslušností a funkcí kláštera (mendikantský, rytířských řádů); od reformy Benedikta z Nursie (Monte Casstno) je zákl. dispozicí kostel, na jehož již. stranu přiléhá .rajský dvůr (zahrada) s ambitem a studnou (kantharos, piscina), vyvinutý z peristylu; dalšími součástmi jsou obvykle kapitulní síň, refektorium (jídelna), podle řehole dormitorium (společná ložnice) nebo soubor jednotlivých cel; v renes. a baroku se dispozice blíží zámeckému charakteru a zahrnuje mj. reprezentativní sály, knihovnu, prelaturu, rozsáhlou zahradu ap.; mimo klauzuru jsou zpravidla umístěny další součásti klášterního komplexu (škola, noviciát, nemocnice, lázně, někdy i hřbitov).
