kanadská literatura
kanadská literatura, vyvíjí se od 19.st. převážně v jaz. angl., zčásti fr. Prameny k počátkům angl. psané k. l. jsou dochovány v písemnictví býv. brit. kolonií. Průkopnickým dílem je satira T. Ch. Haliburtona, poezie a historický román J. Richardsona (1796-1852) a prózy S. Moodieové (l 803-1885) o životě v divoké přírodě. Teprve po 1867 se dostávají do styku spisovatelé z různých provincií, a tak vzniká představa celokan. liter. Skupina ,,básníci Konfederace" - Ch. Roberts, l. Crawfordová (1850-1887), A. Lampman (186l-99), D. C. Scott (1862-1947) aj. - psala poezii s přír. a vlasteneckou tematikou ovlivněnou angl. a amer. romantiky. Romant. je též tvorba hl. básníka této doby W. Campbella (186l-1918). l během l.pol. 20.st. je k. l. v angličtině reprezentována především poezií, jež byla zaměřena na přírodní i sociální témata i na formální experiment - E. J. Pratt (1883 až 1964), R. Finch (*1900) a básnické skupiny 30. a 40.let. Próza se zač. 20.století rozvíjela v oblíbeném žánru knih o přírodě (E. Thompson-Seton), později vynikli především satirik S. Leacock a romanopisci M. Callagan (*1903), G. Graham (1913-1965), M. de la Rocheová a H. Mac-Lennan (*1907), který v románu Dvě samoty vyjádřil rostoucí problémy kan. nár. a kult. vědomí. Z mladších básníků je znám L. Cohen (* 1934). - Fr. psaná k. l. vznikala asi v 60.letech 19.st. jako tzv. quebecká škola, poznamenaná naivním romant. K rozvoji fr. k. l. došlo na přelomu 20. st. díky tzv. montrealské škole, navazující na fr. symbolismus. E. Nelligan, obnovující bás. jaz., formu i tematiku, je považován za mezník ve fr. kan. nár. poezii. Rozvíjela se i tzv. škola rodné hroudy, pro niž je typické regionální vymezení a kolorit v poezii i románech. L. Hémon (1880-1913) románem Marie Chapdelainová zafixoval do evr. povědomí patriarchálně idylický pohled na fr. Kanadu. Po 2.svět. válce se rozvíjí městská tematika, nejvýzn. autoři Y. Thériault, G. Royová, R. Ducharme (*194l), A. Mailletová (*1929). Velký ohlas v Evropě má v současnosti i kan. poezie, už nezávislá na fr. vzorech: A. Hébertová, S.-D. Garneau (1912-1943), A. Grandbois, stejně jako šansoniéři F. Leclerc (*1914), G. Vigneault (*1928), těžící z domácích folklórních tradic.
