indonéské výtvarné umění
indonéské výtvarné umění, památky prehist. um. jsou zachovány na Záp. Irianu a Sulawesi (otisky dlaní a chodidel), památky dongsonské kult. na Jávě, monumentální styl neolitické kult., zachovaný na ostrově Nias, se vyznačuje stylizovanými postavami předků a magickými symboly (buvolí hlavy, nosorožec, strom života). Styl rozšířený po celém souostroví zobrazuje lidské a zvířecí postavy v ornamentálně geom. členění plochy; materiály zahrnují kámen, dřevo, kost, kov a tkaniny; 4.-10.st. bylo ovlivněno ind. kult. (Jáva, Bali, Sumatra), odrazem gandhárské školy jsou kamenné kultovní stavby na stř. Jávě; na rozdíl od ind. um. byl naturalistický styl s prvky idealizace modifikován domácím pův. animismem a kultem předků, jak je patrné z účelu staveb; indonéský synkretismus a náboženská tolerance vedly ke spojování buddhistických a hinduistických prvků (Borobudur). Od pol. 10.st. sílí domácí prvky, zvl. sklon ke stylizaci a ornamentalistice, navazující na předhinduistickou domácí kult. neolitickou. Rozšíření islámu v 16.st. přineslo stagnaci výtv. um. (zákaz zobrazování živých bytostí), naopak v 17. století vrcholí batikování a wayang. Vývoj um. na Bali je kontinuitní bez vlivu islámu a tradiční styl se uplatňuje zejm. v arch. a kamenických dílech pro hinduistické chrámy; balijské řezbářství se soustřeďuje, kromě vertikálně deformovaných postav, na náměty denního života a tradiční mytol. tematiku. Moderní javánské um. čerpá z evr. um. (zal. akademie 1950), sleduje jeho spol. angažovanost a Výtvarná škola v Bandungu se soustřeďuje na estetické poslání um.; současně vrcholí snahy vytvořit soudobé národní umění.
