indonéské divadlo
indonéské divadlo, nejrozšířenější div. formou v Indonésii (s těžištěm na Jávě a Bali) je stínové divadlo wayang kulit s plochými, z buvolí kůže vyřezávanými, jemně perforovanými a pestře kolorovanými loutkami s pohyblivými pažemi, kterými před projekčním plátnem (kelir) pohybuje dalang, který je zároveň režisérem, recitátorem i dirigentem orchestru (gamelan). Obsahem jsou nejčastěji epizody z Mahábháraty nebo Rámájany. Funkce stínového div. je zábavná i výchovná. Trvání jednoho představení je zpravidla 9 hodin. Trojrozměrných loutek používá wayang golek. Obdobné látky jako stínové divadlo zpracovává i div. s živými herci zvané wayang orang s kombinací zpěvu, mluveného slova a tance. Wayang topeng je masková hra jednoho až čtyř tanečníků s průvodním slovem dalanga; je dodnes ve velké oblibě zvl. na Bali spolu s řadou dalších forem tanečního dramatu (calonarang, barongan, gambuh, kecak, legong, kebyar). Ráz operety má arja. Ve 20.st. vzniká i div. činoherní: ketoprak (se zpívanými vložkami a doprovodem gamelanu), sandiwara, ludrug (s náměty sociálními a mužským obsazením ve všech rolích) a lenong. První indonéské drama evr. typu bylo uvedeno 1928 (Ken Arok a Ken Dedes od M. Yamina). Za jap. okupace vzniklo ochotnické div. Maya. Mezi autory byli v popředí A. Hanifah a U. Ismail, v poválečné době Utuy Tatang Sontani, A. Karta Mihardja a další. Nejvýzn. představitelem i. d. je dramaturg, režisér a herec Rendra. Předními dramatiky jsou i Putu Wijaya a A. C. Noor.
