indonéská hudba
indonéská hudba, základem tónové soustavy i. h. jsou systémy selendro (druh pentatonické stupnice) a pelog (druh heptatonické stupnice); každá z těchto stupnic, které představují mužský (selendro) a ženský (pelog) rod, se dělí na tři mody zvané patet. Charakteristickými rysy i. h. jsou rozvinutá heterofonie a vícehlas; přes specifické rozdíly mezi vokálním a instrumentálním projevem má v obou vedoucí úlohu melodická složka, variačně (rytmicky i figurativně) zpracovávaná. Uplatňují se převážně bicí nástroje (gongy, xylofony), které tvoří základ orchestrů (gamelan). K bicím nástrojům se přidávají i strunné (rebab) a dechové nástroje, jež začínají hud. skladbu a doprovázejí vokální projev. I. h. je uchovávána převážně ústní tradicí, i když jsou známy pokusy o notaci neumatického charakteru. Vliv evr. hudby (zvl. círk.) se projevil v 1.pol. 20.st. Po vyhlášení nezávislostí 1945 vzrostl počet profesionálních i amatérských orchestrů usilujících o uchování i rozvíjení tradiční i. h. Od 1952 pracuje v Djokjakartě státní hud. škola, 1960 byla zal. v Surakartě konzervatoř. 1968 vytvořen v Djakartě symf. orch., vystupující s koncerty evr. hudby.
