indická filozofie
indická filozofie, etnický a hist.-spol. podmíněný odraz myšlení jedné z nejst. civilizací v Indii (15.-10.st. př.n.l.), dokumentovaný četnými texty, výtv. díly i ústní tradicí. Myšlenková orientace i. f. je typická prolínáním a úzkým sepětím filoz. a náb. spekulací, jejichž hranice je v rámcí jednotlivých směrů a škol často těžko identífikovatelná. Z náb. a náb.-filoz. představ se začínají vydělovat zákl. rysy již ve védách, avšak přechod k filoz. kompaktní linii dovršují až upanišady (komentáře k védám), jež položily zákl. šesti ortodoxních systémů hinduismu, tzv. daršan (šad daršana, daršana = názor). Daršany tvoří vzájemně se doplňující pohledy na svět, které lze z hlediska evr. chápání považovat za více či méně protikladné (prolínání intelektuální a spekulativní složky se složkou aktivní činnosti patrné zejm. v józe). Njájá (rozbor, analýza) datovaná přibližně od poč. n.l. představuje specifickou školu logiky, jejímž doplňkem je v aišéšika, představovaná školou klasifikace individuálních rozdílů a charakteristik; zabývá se podrobným tříděním substancí atomického charakteru, vedle nichž postuluje čtyři zákl. neatomické substance (čas, prostor, duši, mysl). Sánkhja (výčet) je v podstatě ateistická daršana, datovaná přibližně od 4.st. př.n.l. Zákl. pojmy tohoto filoz. systému jsou hmota (prakrtt) a duch či duše (puruša), které jsou vzájemně nezávislé; vývoj probíhá prostřednictvím vnitřní dynamiky hmoty. Navazujícím článkem sánkhji je j óga, soustřeďující v sobě "koncentrát vyhraněnosti a jednoduchosti ind. myšlenkových proudů". Mímánsa (hluboké uvažování) byla pův. zaměřena na výklad védských textů v rámci bráhmanismu (asi od 2.st. př.n.l.) a požadovala respektování védů včetně všech příslušných náb. a rituálních předpisů jako zákl. předpokladu vysvobození (mókša). Védánta (konec védů) navázala na védské myšlení v jeho upanišadové filoz. podobě při respektování Brahmasúter, jejichž ideje dále rozvedla v různých monistických, dualistických aj. školách (nejvýzn. představitele Šankara, asi 788-820, Rámánudža, údajně 1017-1137). Z kontextu šesti ortodoxních směrů vybočuje mater. učení lókájáta, jež bylo rozvíjeno v různých hist. etapách jako důsledek ateistického a mater. myšlení obyv. staré Indie (Cárváka). Moderní myslitelé čerpající ze zdrojů i. f. vycházejí hl. z učení védánty (novovédántismus) anebo se snaží oživit starověké vzory z ideal. (B. G. Tilak, Aurobinda Ghoš) či mater. pozic (S. Cattopádhjája). Nesporný vliv i. f. na myšlení národů celého světa je středem pozornosti četných badatelů z oblastí filoz., kult. antropologie, historie, sociol., psychol., teorie vědy a dalších.
