imunologická tolerance
imunologická tolerance, stav specifické nereaktivity (neodpovídavosti) organismu na určitý antigen, který za jiných podmínek u téhož dospělého jedince vyvolá imunitní reakci (tvorbu protilátek, odhojení transplantátu). I. t. vzniká tehdy, když dostatečné množství antigenu přichází do organismu v době, kdy ještě nemá schopnost imunologicky odpovídat (v době embryonálního vývoje, u novorozence) nebo je současně ovlivněn některými látkami (lektiny). I. t. byla poprvé experimentálně dokázána R. E. Billinghamem (*1921), L. Brentem a P. B. Medawarem 1953 a u kuřat M. Haškem. Mechanismus vzniku a udržování i. t. je komplexní, účastní se v něm tzv. supresorové buňky a blokující sérové faktory. I. t. je specifická, a proto se neodpovídavost vztahuje pouze k antigenu, který byl použit k jejímu vyvolání (indukci).
