hláska
hláska, 1. nejmenší nedělitelný zvukový prvek lidské řeči, sloužící k výstavbě a rozlišení slov; je zákl. jed. fonetickou. Jednotlivé jaz. se zásobou hlásek odlišují. H. se dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty) podle toho, má-li výdechový proud volný průchod (u samohlásek) nebo naráží-li na překážku (u souhlásek). Samohlásky se třídí a) podle svislé polohy jaz. na vysoké, středové a nízké; b) podle vodorovné polohy jaz. na přední, střední a zadní; c) podle zaokrouhlení rtů na nezaokrouhlené a zaokrouhlené. Souhlásky se třídí a) podle způsobu artikulace (závěrové, polozávěrové, úžinové), b) podle místa artikulace (retné, (zubo)dásňové, předopatrové, zadopatrové, hrtanové). 2. hlásnice, hlásná věž - ve středověké arch. nejvyšší věž hradu, kostela či veřejné budovy (radnice), sloužící hlásnému ke sledování a signalizaci případného nebezpečí (napadení, požáru); 3. vyvýšené pozorovací místo určené pro voj. střežení určité lokality; 4. sledovací činnost radiotech. vojska protivzdušné obrany (hlásná služba).
