fenomenologie
fenomenologie [řec.], nauka o jevech, věd. metodologie teor. fyziky, vycházející při popisu a analýze procesů z jevové, makrostrukturní stránky. 1. filoz. původně v klas. filoz. disciplína uvádějící do systémů logiky a metafyziky. Slovo f. užil poprvé J. H. Lambert k označení oné části svého učení, v níž rozvíjí svou "teorii jevů" (fenoménů) jako předpoklad empirického poznání; jejím úkolem bylo odhalovat omyly a zdání obsažené v jevech, a tak pronikat k podstatě jevů, k pravdě. I. Kant užil výraz f. ve své filoz. přírody pro ozn. nauky o empirických přírodních jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě. G. W. F. Hegel ve své Fenomenologii ducha pojímal f. jako nauku o formách a stupních vývoje vědomí. V průběhu 19.st. se pak f. interpretovala jako deskriptivní psychol. na rozdíl od psychologie příčinně vysvětlující. V dílech F. Brentana, K. Stumpfa a A. Meinonga byly vypracovány metodické prostředky k popisu a klasifikaci psychických jevů, zejména přístup k vědomí jako intencionalitě, dále idea souvztažnosti předmětů a různých zážitků, teze o evidenci vnitřních prožitků a další. - Zvláštní ideal. filoz. představuje f. E. Husserla. Tato f. vzniká počátkem 20.st. v situaci odvratu filoz. od racionálních gnozeologických tradic klas. filoz. a novokantovství a příklonu k iracionalismu. F. představuje zvláštní paradoxní spojení protichůdných požadavků: na jedné straně žádá "jít zpět k věcem", odhalovat to, co je primární, založit filoz. jako přísnou vědu, očistit ji od subjektivismu a psychologizování; na druhé straně chce uskutečnit tento program pomocí postupů, které jsou v základě subj. ideal., iracionalistické a intuicionistické. F. je v podstatě metodou, takže výrazy "fenomenologie" a "fenomenologická metoda" je možno užívat téměř jako synonyma; vychází z koncepce intencionality vědomí (každé vědomí je zaměřeno na předmět, avšak předmět je imanentní vědomí), což je myšlenka převzatá od F. Brentana. Požaduje a) fenomenologickou redukci, tj. zdržení se jakýchkoli soudů o obj. realitě, jež by překračovaly meze čisté subj. zkušenosti; b) transcendentální redukci, tj. pojetí subjektu poznání nikoli jako reálné psychofyzické a sociální bytosti, nýbrž jako činitele transcendentálního vědomí. Filozofie se pak mění ve vědu o "čistých podstatách", nazíraných intelektuální intuicí. Husserlova f. přímo či nepřímo popírá zákl. principy mater. a vědecké metody právě tak jako principy dial. "Fenoménem" se nerozumí vnější projev nějaké podstaty, nýbrž "věc sama", to jest ideální podstata, nazíraná intuitivně vědomím. Fenomenologickou metodu a systém lze pochopit jako široce založený, leč neúspěšný pokus obejít zákl. filoz. otázku a odkázat mater. filoz. do postavení předvědeckého pojetí světa. Ve skutečnosti se však f. odhaluje jako zdroj a "tajemství" iracionalismu 20.st. Ovlivnila výrazně vývoj myšlení období imper., vstřebala a vyjádřila jeho nové tendence a směry. Vznikla centra fenomenologického bádání v Německu, v Belgii (na kat. univ. v Lovani je Husserlův archív), ve Francii, dále v USA, Japonsku a dalších zemích a postupy a myšlenky f. široce asimilovala evr. filoz. různých směrů. Ideové dědictví f. využívají v různém stupni především existencialismus, ale též tzv. nová ontologie, zčásti i novopozitivismus a novotomismus. Fenomenologická kritika scientismu a pozitivismu, vědomí krizového stavu západoevr. kultury, jakož i rozpracování některých složitých problémů filozoficko-psychol. analýzy vědomí obsahují pravdivé momenty. Zjevné idealistické a iracionalistické závěry f. vyvolávají kritiku i uvnitř fenomenologické školy (M. Farber, částečně R. Ingarden). V meziválečném období byli f. ovlivněni někteří filozofové působící na něm. univ. v Praze (E. Utitz); z č. filozofů někteří členové Pražského filozofického kroužku pro studium lidského rozumu (Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l'entendement humain); 2. fyz. věd. metodologie teor. fyziky, vycházející při popisu a analýze procesů z jevové, makrostrukturní stránky těchto procesů a nikoli z jejich mikrostrukturních základů (příkladem fenomenologické teorie je termodynamika). Význam f. vystupuje zejm. v teoriích struktury částic a fenomenologické modely (popis typu: chová se, jako kdyby . . .) jsou důležitou metodou, vyvozující z makroskopických (měřitelných) jevů jejich mikrofyzikální interpretace (například pův. Gell-Mannův kvarkový model). Toto pojetí je odrazem dial. vývoje relativního a absolutního v procesu poznání.
