expresionismus
expresionismus [-nyz-], evr. um. směr rozvíjející se v 1. třetině 20.st. a prohlašující vnitřní subj. svět člověka za jedinou, pravou realitu a jeho vyjádření za hl. cíl umění. Vznikl jako individualistický protest proti spol. Sociálně krit., zejm. protiválečným patosem se mnohá díla výtv. a lit. e. odlišují od avantgardistických tendencí, jež se vyvíjejí s nimi paralelně či v opozici proti nim (kubismus, surrealismus). Expresionisté protestovali proti úpadku tehdejší kultury, proti válce a sociálním protikladům, proti zotročení člověka věcmi a proti sociálním mechanismům, ubíjejícím lidskou osobnost; někdy se obraceli k tématům rev. heroismu, avšak do jejich human., ale zároven anarchistické vzpoury se mísily tóny až mystického úžasu a obdivu nad chaotickým bytím. V krizi civilizace spatřovali jeden z článků apokalyptických katastrof, jež opětovně postihují lidstvo i přírodu. Krizové jevy se jim jevily tak neobvyklé, že je nelze postihnout tradičními um. prostředky. Počátky e. sahají do 80.let 19.st. (van Gogh a E. Munch); jako zvl. směr se zformoval 1905 zal. skupiny umělců Die Brücke a čas. Der Sturm. Termín e. razil jeden z jeho zakl. H. Walden 1911; 1. výtv. um. směr v malířství na zač. 20.st. reagující na impresionismus a naturalismus. Zdůrazňuje subj. stránku um. sdělení a v tom smyslu deformuje skutečnost, aby dosáhl žádaného stupně výrazu (fr. l'expression). Projevuje se vystupňovanou dramatičností, deformovanými konturami a ostrými barevnými akordy. Nejsilněji se projevil v něm. um. První výtv. skupina vznikla v Drážďanech 1905 (Die Brücke E. Kirchner, E. Heckel, E. Nolde), druhá v Mnichově 1911 (Blaue Reiter - V. Kandinskij, F. Marc), u nás skupina Osma (1907); 2. hud. směr z počátku 20.st. (1910-25), pěstovaný zejména něm. a rak. skladateli. Pro e. je charakteristický krajní subjektivismus vyjadřující nervním, vypjatým, až násilným hud. projevem vlastní nepokoj a individuální pocit tragiky v příbězích postav nemajících perspektivy a určených ke zkáze (Bergova opera Vojcek). Mnohdy se však pocit bezvýchodnosti měnil v rev. hněv, uvědomění sociální sounáležitosti a v polit. satiru (H. Eisler). Hudebně je pro e. příznačný odpor proti tradičním hud. vyjadřovacím prostředkům, atonalita, dodekafonie, čtvrttónová hudba, vzrušená melodika, disonantní harmonie, uplatnění barvy nástrojů. Skladatelé: A. Schönberg, A. Berg, A. Webern, E. Křenek, A. N. Skrjabin, B. Bartók, P. Hindemith, u nás zvl. A. Hába; 3. liter. um. směr, kterému nejde o pravdivé zobrazení obj. skutečnosti, ale o promítnutí tvůrcova nitra. Za primární realitu pokládá duševno. Do č. liter. se šířil okolo 1920 z Německa. Po zkušenostech válečných let hlásal humanitu, do popředí stavěl "diktaturu lidskosti" snahu obrodit svět převýchovou lidí; ostře odsuzuje měšťáka, sociální problematiku chce řešit polit. reformismem. Organizačním střediskem byla brněnská Literární skupina, orgánem čas. Host teoretikem F. Götz, hl. lit. představitelem L. Blatný; 4. div. byl reakcí na psychologizující inscenace a herectví introspekce. Expresionističtí dramatikové a inscenátoři směřovali k maximálnímu vyhrocení dram. konfliktů v zobecňující poloze typů a abstrakcí, které zastupovaly obecné myšlenkové tendence a ideje. Koncentrace na výraz se projevovala ve stavbě i v dialogu her stejně jako v režijním, hereckém a scénografickém vyjádření; zobecnění bylo dosahováno odvrácením od reality, pojetím scény jako volného prostoru pro účinné atakování diváka všemi dostupnými prostředky slova, zvuku, pohybu lidského těla a jeho výtv. kompozicí, vertikálním členěním jeviště (schodiště, "vysekávání" detailů z temnoty světelným kuželem) a dynamickou, rytmickou výstavbou struktury jevištního díla. Div. e. vznikl v Německu (dramatik E. Toller, režiséři L. Jessner, E. Piscator), u nás se projevil v části díla dramatiků A. Dvořáka a L. Blatného a v inscenační praxi jako jedna etapa vývoje režiséra K. H. Hilara.
