etruské výtvarné umění
etruské výtvarné umění, vyvíjelo se od 8.st. př.n.l. a už od zač. bylo závislé na inspiraci řec. um., jehož vývojové fáze sledovalo až do konce helénismu, i když bez plného pochopení vnitřní struktury řec. formy. V 8.st. patrná návaznost na tradici villanovské kult. a vliv řec. geom. stylu (zejm. v zač. figurální plastiky). V 7.st. se po fázi orientalizujícího stylu stalo řec. um. hl. stimulem um. vývoje v Etrurii, podporovaným i rozsáhlým importem řec. um., zvl. malované keramiky; mimořádného rozvoje dosáhlo tech. stav. (silnice, mosty, vodovody, fortifikace, kanalizace, meliorace) a od 4.st. i urbanismus řešením m. s pravoúhlou sítí ulic. Monumentální arch. je reprezentována chrámy na vysokých pódiích s průčelnými schodišti a m. domy, jejichž odrazem je i dispozice hrobek (tumuly, kopulové a klenuté, tesané ve skále). Arch., jejíž stav. principy jsou popsány u Vitruvia (toskánský řád), je bohatě zdobena arch. plastikou a dekorativními články, nástěnnými malbami (zachovány v interiérech hrobek) převážně freskové tech. Ikonografie zahrnuje kult mrtvých, výjevy ze slavností, rituálních her, náb. a mytol. náměty i krajinné motivy; nástěnné mal., podobně jako malovaná keramika, vykazuje silné vztahy k jihoit. řec. umělcům, jejichž díly jsou patrně i nejlepší nástěnné malby a malované vázy. V etruském soch. se mimo reliéfní a rytou keramiku (bucchero) uplatňuje terakotová a bronzová architektonická i volná plastika s dokonalým zpracováním povrchu (řím. vlčice, Mars z Todi, akrótérion Apollón z Vejí, bysta L. I. Bruta), aplikovaná na arch., sarkofázích, stélách a urnách, charakterizovaná úsilím o postižení individuálních rysů a vrcholící v real. etrusko-řím. portrétu (zájem soustředěn na obličej, tělo je podáno sumárně). Um. řemeslo reprezentuje drobná bronzová plastika, cisty (schránky na kultovní a toaletní předměty) a zrcadla, využívá tech. lití, tepání, rytí, filigránu a granulace, rozšířena je i řezba ze slonoviny. Pro e. v. u. je charakteristický regionalismus a um. anonymita, expresivita a dynamické pojetí, hrubší provedení s výraznou tendencí postihnout individuální rysy (kontinuitní vývoj od raných kanop s portrétními hlavami k pozdním portrétním sochám sarkofágů). E. v. u. tvoří spojovací článek mezi řec. a řím. um., které ovlivnilo zejm. v tech. stav., arch. (toskánský sloup, monumentální náhrobky) a soch. (sarkofágy, real. portréty).
