krásno
krásno, ústřední est. kategorie, v níž se odrážejí a hodnotí jevy skutečnosti a umělecká díla poskytující člověku intenzívní kladný est. zážitek a oceňovaná jako nejvyšší est. hodnota. Prožitek k. vzniká proto, že objekt přímo nebo nepřímo ztělesňuje plnost a volnost tvůrčích a poznávacích sil člověka. K. jako nejvyšší est. hodnota pozitivního rázu je protikladem ošklivosti jako est. hodnoty negativní. Je zákl. kategorií estetiky, od níž vede cesta k pochopení dalších kategorií vznešeného, tragického, komického aj. K. souvisí s mimoest. hodnotami: užitečností, mravností (dobro), teor. poznáním (pravda), avšak liší se od nich svou smyslově citovou bezprostředností, s níž působí na vnímání, představivost a city lidí. Pojetí k. je těsně spjato s představou est. ideálu. - Problém podstaty k. je hluboce filozofický: "tajemství k. je tajemstvím života". Idea k. se vypracovává od úsvitu hist. civilizací v neustálém zápase různých světonázorových koncepcí. Ve vývoji est. myšlení se střetávají objektivně ideal. koncepce k., považující k. za projev božského duchovního principu nebo ideje ve světě, subjektivně ideal. pojetí, podle nichž je realita sama est. neutrální a est. kvality do ní vnáší člověk, a názory metafyzického materialismu, pokládající k. za podobnou vlastnost předmětů, jako je váha, tvar, symetrie nebo barva. - Prvá písemně doložená koncepce k. v dějinách lidstva pochází ze sumerské civilizace (25.st. př.n.l.) a řeší vztah k. a užitečnosti v podobném duchu jako později Sokrates: čím užitečnější, tím krásnější. Zivelně mater. přístup ke k. je charakteristický pro celý starověk. Starořečtí pythagorovci připisovali k. vesmíru samému a viděli jeho podstatu v harmonii, již lze vyjádřit čísly (řecké slovo ,,kosmos" znamená nejen vesmír, ale také řád a krásu). Proti statické harmonii pythagorovců odhalil Hérakleitos v jednotě zápasících protikladů dynamickou strukturu k. Postižení podstaty života a povahy k. bylo Hérakleitovi totožné s odkrýváním rozporné podstaty bytí, rození a umírání, boje a harmonie. Platón první ukázal k. jako oblast est. vztahů člověka a vykládal je jako ideu; proti němu Aristoteles postavil svou koncepci k. jako objektivní kvality věcí, založené na řádu a struktuře. Ve středověku dominovala představa o božském původu k. (Tertullianus, Tomáš Akvinský): bůh sám propůjčil hmotě est. vlastnosti, avšak světská a tělesná krása jsou hříšné a požitky z nich zapovězené. Epocha renesance obnovila pojetí k. jako harmonie všech částí, přičemž mnozí myslitelé a umělci (Leonardo da Vinci) spatřovali nejvyšší měřítko krásy ve všestranně harmonicky rozvinutém člověku. Klasicismus přistupoval ke k. racionalisticky a normativně; osvícenství ustavilo zvláštní disciplínu, estetiku (A. G. Baumgarten) jako nauku o vnímání k., protějšek rozumové logiky. Rozbor k. spojovali osvícenci s úsilím o harmonizaci spol. vztahů, o překonání protikladů soudobé civilizace. K. chápali jako hodnotu schopnou zprostředkovat mezi rozumem a požadavky smyslů a citu, mezi abstraktní povinností a přirozenými lidskými sklony, mezi pravdou a ideálem. Něm. klas. estetika vnesla do problému krásna řadu dial. idejí. I. Kant traktoval k. jako objekt nezainteresovaných vztahů člověka. Hegelův přístup k této kategorii je proniknut historismem: spatřoval v k. stupeň vývoje svět. ducha; tím, že duch dochází k harmonické jednotě s vnímatelnou formou, nalézá idea svůj adekvátní výraz ve formě a v tomto souladu obsahu a formy spočívá k. Taková harmonie byla dosažena v umění klas. Řecka. Podle Hegela je k. pouze sférou umění a nikoli přírody. N. G. Černyševskij, navazující na živelně mater. ideu jednoty života a krásy, formuloval tezi: k. je život, který odpovídá naší představě o tom, jaký má být.
