duše
duše 1. filoz. pojem vyjadřující hist. proměnlivé názory na psychiku, na vnitřní svět člověka; v náb. a ideal. filoz. pojem specifické nehmotné substance, nezávislé na těle. Původ představ o d. třeba hledat v animistickém myšlení, předpokládajícím zvláštní sílu, jež sídlí v tělech lidí a živočichů (někdy též rostlin) a opouští je ve spánku nebo v případě. smrti. S tím souvisí i učení o metempsychóze (stěhování duší) v indickém náb. a filoz., v koncepcích orfismu, pythagoreismu a dalších. V ind. filoz. se učení o duši rozvinulo v podobě představ o átmanu, který znamenal subj. individuální princip, zatímco buddhismus vystupoval s teorií o neexistenci d., kterou rozpouštěl v proudu psychofyzických prvků bytí, dharmě. Raně starořecká přír. filoz. byla prodchnuta hylozoismem, tj. vírou ve všeob. oduševnělost vesmíru. U Aristotela byla d. chápána jako akt. účelový princip, jako "forma" nebo "entelechie" živého těla, od něhož byla neodlučitelná. V kř. středověku a též ve filoz. islámu je duše člověka považována za duchovní princip stvořený bohem a zároveň za něco osobního, neopakovatelného, jedinečného; naproti tomu v panteistickém averroismu vystupuje duše jen jako individuální projev jediné duchovní substance (tzv. monopsychismus). V novověké filoz. se pokládá duše pouze za synonymum vnitřního světa člověka, jeho vědomí a sebevědomí. Dualistická metafyzika R. Descarta postavila proti substanci tělesné substanci duševní a problém jejich vzájemného vztahu se pak řešil v rámci tzv. psychofyzického problému. I. Kant zařadil pojem d. mezi transcendentální ideje, jež přesahují hranice zkušenosti a současně podmiňují možnost lidského poznání. V 19.st. vývoj empirické a experimentální psychol. pojem d. vytlačil a nahradil jej pojmem psychika. 2. bot. viz dřeň; 3. hud. kolíček ze smrkového dřeva, umístěný mezi víko a dno smyčcového nástroje; zabraňuje proboření vrchní desky tlakem strun a podporuje rezonanci (přenášení chvění z vrchní desky na spodní).
