psychodiagnostika
psychodiagnostika [-dy-ty-], soubor činností zjišťujících duševní vlastnosti a stavy jedinců v rámci normy i patol. obrazu; součást věd. psychol. představující nauku o teor. a metodologických zákl. rozpoznávání a určování psychol. charakteristik, ve kterých se lidé navzájem liší nebo které vystihují aktuální psychický stav člověka (intera intraindividuální variabilita), stejně tak jako o metodách, které toto určování umožňují. Důraz se v p. klade na jednotu (integrovanost) lidské psychiky, na začlenění dílčích vlastností do struktury osobnosti a na rozbor biol. a spol. faktorů umožňujících vysvětlit současný stav a předpovědět (predikovat) další vývoj. Teor. zákl. p. byly položeny v 19.st., kdy se začala věnovat soustavnější pozornost rozdílům mezi lidmi v tělesných a psychických vlastnostech (F. Galton, J. McK. Cattell). Rozpracování metodologických principů p. ovlivnila zejm. diferenciální psychol., koncipovaná na zač. 20.st. W. Sternem. Kromě oblasti lék. prokázala p. záhy svou spol. užitečnost ve školství (A. Binet), při výběru a rozmísťování kádrů (pro voj. účely za 1.svět. války), v soudnictví, výchovném a sociálně psychol. poradenství ap. Obecně lze očekávat spol. prospěch p. všude tam, kde odborné poznání psychických vlastností a stavů individua zvyšuje pravděpodobnost správného individuálního i spol. opatření či zásahu, jeho efektivitu i odborné ovlivnění. Předmět a strategie psychodiagnostického vyšetření se řídí vždy praktickým účelem, za kterým se provádí. Obvykle se při něm kombinují klinické metody (anamnestické vyšetření, diagnostický rozhovor, pozorování a posuzování, hodnocení výkonů a výtvorů) se standardními, statist. podloženými metodami, psychol. testy. V p. se hojně užívají i specifické psychofyziologické a jiné přístrojové techniky. V.t. psychologické testy; psychometrie.
