arabská filozofie
arabská filozofie, souhrn filoz. učení a směrů, který vznikal na území mnohonárodnostního islámského chalífátu od 9. do 16.st. a jehož tvůrci byli vedle Arabů též Peršané a Turci. A. f. je psána téměř výhradně arab., takže je vymezena především jazykově. Vznikala jako důsledek mocného ekon. a polit. rozmachu chalífátu, v rámci ideol. bojů proti kř. a bojů sekt v islámu. Vycházela z filoz. směrů helénismu (aristotelismu, platonismu, novoplatonismu) a ze starých kultur převrstvených islámem. Po počáteční snaze sloučit Platóna s Aristotelem (Alfarabi) převládl příklon k Aristotelovi, zejm. po přesunutí centra a. f. do muslimského Španělska. A. f. charakterizuje úzké spojení se středověkou vědou (astr., mat., lék.); dospěla k výsledkům odporujícím náb. ideol.: ke koncepci světa souvěčného s bohem, který však nemůže zasahovat do přír. dění, a k pojetí hmoty, která je věčná a obsahuje v sobě princip vývoje a pohybu. Toto protináb. vyústění a. f. ovlivnilo středověkou evr. filoz. a stalo se hl. ideol. zdrojem protischolastické opozice. Hl. představitelé: Avicenna, Avempace, Abú Bakr, Averroes.
