alžírská literatura
alžírská literatura, vyšla ze společné liter. arabské, která se na území tzv. Maghribu rozvíjela od 8.st.; vrcholila ve 12.-14.st. zejm. v naukových oborech (hist., zeměpis). V 19.st. převládla fr. psaná liter., což spolu s omezováním spisovné arabštiny vedlo k ohrožení arabské a. l. a zbrzdilo i lit. obrození (Abd-al-Kádir), které se uskutečnilo až zač. 20.st. pod eg. vlivem. Díky němu se upevnilo postavení arabštiny v moderní liter., zejm. v poezii, která se rozvíjela ve spojení s náb. a nacionalistickým hnutím (M. Al-Id Al Chalífa, *1904). Od 20. let se v a. l. psané domácími autory prosazovala francouzština, až v 50. letech fr. psaná a. l. kvantitativně i kvalitativně převládla. J. Amrouche vynikl jako básník. Boj Alžířanů za svobodu zachytili romanopisci M. Dib, M. Feraoun, M. Mammeri, M. Hadad a další. Krásná próza se vyvíjela od romantismu k realismu a vyznačuje se především rozsáhlou románovou tvorbou a pestrou tematikou. Značnou oblibu si získali i prozaici, kteří po vítězství nár. osvob. sil 1962 vnesli do a. l. nové lit. formy a postupy, jako K. Yacine, A. Djebar, H. F. Zehar, R. Boudjedra (*1941), v poezii zaujal čelné místo J. Séuac (*1926). Paralelně, i když pomaleji než ve francouzštině, rozvíjí se i a.l. v arab. jazyce (A. Rdá Húhú, 1911-1956).
