afektová teorie
afektová teorie, hud. est. teorie, podle níž je hl. úkolem hudby napodobovat lidské afekty, tj. silná citová pohnutí; objevila se už v antice, přes renes. přešla do baroka, kde se stala centrem všech teor. úvah (A. Kircher, M. Mersenne). Afekty, chápané jako obj. dané typy lidského chování, byly v hudbě napodobovány pomocí kompozičně tech. prostředků. K tomuto účelu byly vypracovány obecně užívané melodické, rytmické a jiné formule (figury). Zač. 18.st. se a. t. sblížila s hud. estetikou napodobování (přírody, citů - Ch. Batteux, 1713-1780), koncem 18. st. ztrácí význam.
