Viklef
Viklef Jan (John Wyclif), asi 1320 až 31. 12. 1384, angl. teolog a filozof. Původem z nezámožné šlechtické rodiny. Studoval vedle teologie i přír. vědy a mat.; měl pověst vynikajícího dialektika. Přednášel na univ. v Oxfordu, zdokonalil angl. překlad bible. Přijímal středověký realismus ideálních prapodstat, avšak se zřejmou panteistickou a naturalistickou tendencí, jíž překonával dualismus boha a světa, víry a vědění, teol. a filoz. Zpočátku, podporován parlamentem a královskou mocí, vystupoval proti světskému panství církve, za její apoštolskou chudobu, odmítal nezbytnost papežství, mnohé obřady a svátosti, žádal sekularizaci církevních statků a později odmítal církevní hierarchii vůbec. Byl deterministou; této ideji podřizoval i boha, hlásal "boží zákon" jako normu nejen teologickou, ale i světskou, závaznou pro stát, právo, politiku i morálku. Učení o transsubstanciaci odmítal. Za své názory a postoje byl pronásledován, vyloučen z univ. pro kacířství, avšak souzen nebyl. Z četných spisů: De ideis (O ideách), Summa de ente (Summa o jsoucnu), De veritate Sacrae scripturae (O pravdě Písma svatého), Summa theologica (Teologická suma). Jeho učení, šířené zejm. lolardy, ovlivnilo selské povstání v Anglii 1381 a působilo na předhusitské a husitské hnutí i reformaci. Mezi české stoupence V. náleželi zejména Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Jan Hus, Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. Český viklefismus se ve spojení s rev. hnutím stal výrazně polit. záležitostí. 1410 proběhla na pražské univ. obhajoba Viklefových spisů; některé z nich byly překládány do č. Kostnický koncil odsoudil 45 Viklefových článků jako odporujících učení církve. Pro husitské Čechy byl však V. "evangelickým učitelem". V následujícím období na něho navazoval zejména P. Čhelčický. Jeho učení otvíralo cestu i pozdějšímu panteismu (B. Spinoza).
