Sardinie
Sardinie [-dýny-], it. Sardegna, slov. Sardinia - ostrov ve Středozemním moři v Itálii, západně od Apeninského poloostrova; 23 813 km2, 1,59 mil. obyv. (2001) srov. 1,61 mil. obyv. (1984), středisko Cagliari. Pobřeží málo členité. Hornaté vnitrozemí s nejvyšším masívem Gennargentu (h. La Marmora, 1 834 m n.m.). Nížina Campidano odděluje jz. část ostrova. Hl. ř. Tirso, Flumendosa. Podnebí středomořské, suché. Pěstuje se vinná réva, olivy, již. ovoce, obilniny, tabák. Chov ovcí; rybolov (sardinky, tuňáci). Těží se uhlí, rudy železa a neželezných kovů. - Pův. obyv., patřící asi k iberským kmenům, zanechalo po sobě megalitické stavby zvané nuraghi (přibližně z 2. tisíciletí př.n.l.). Ve 14.-13.st. př.n.l. styky s krétsko-mykénskou civilizací, ve 13.-12.st. př.n.l. foinická kolonizace, která se od 6.st. př.n.l. střetávala s kolonizací řec. (mocenská rivalita mezi Kartágem a Massilií; dnes Marseille). Kolem 236 př.n.l. ovládli S. Římané. 445 n.l. byla dobyta Vandaly, 543 připojena k byz. říši. V 9.st. za arab. útoků se osamostatnily na S. býv. byz. judikáty (správní jed.) jako feud. státy s vl. právem a kult. (Arborea, Cagliari, Logudoro, Gallura). V bojích o S. ovládli její pobřeží dočasně Arabové, v 11.st. m. rep. Janov a Pisa. Formálně byla S. podřízena papežem arcibiskupům z Pisy. Ve 13.st. se pokusili dobýt S. ve spojení s Janovem Staufové; 1238 ji Fridrich II. udělil jako král. svému synovi Enziovi. Od konce 13.st. S. cílem aragonské expanze, podpořené dočasně papežem Bonifácem VIII. (1295 udělení v léno). Aragonci se postupně do 1421 zmocnili celé S. Auton. S. byla zrušena 1478 a S. se stala špan. místokrálovstvím. 1714 mírem rastattským připadla S. Rakousku. 1717 se na ostrově vylodila špan. vojska Filipa V., londýnskou smlouvou 1718 však S. odevzdána vévodům savojským a povýšena na král. Od 1861 součást Itálie, 1948 získala auton. postavení. Prům. hut., chem., stav. hmot, textilní. V.t. sardinské království.
