Horatius
Horatius [-ráci-], Quintus H. Flaccus, 65-8 př.n.l., řím. básník; jeden z nejvýzn. představitelů zlatého věku řím. liter., příslušník Maecenatova lit. kruhu. V raných sbírkách Jamby (zv. též Epódy) a Satiry navázal na Lucilia v zájmu o postižení římské kultury a spol. a lidského charakteru, zákl. ideou je hledání rozumného životního stylu v duchu umírněného epikureismu. Sbírkou Ódy uvedl do řím. lyriky veršové formy a témata klas. řec. lyriky, hl. sapfické a alkajské strofy; její součástí je i Píseň stoletní, složená k oslavě Augustových stoletních her. Lidsky i filoz. nejvyzrálejší sbírka Listy obsahuje tresť bás. názorů na život a liter.; nejproslulejší je List Pisonům, zv. též O umění básnickém a samostatně vydávaný. H. byl typem učeného básníka tvořícího na podkladě reflexe a zkušeností; jeho lyrické formy v lat. poezii považovány za kánon a ovlivnily její rozvoj až do středověku.
