bůh
bůh, zákl. náb. kategorie; vztažný bod náb. svět názoru na určitém stupni hist. vývoje lidstva; abstrakcí vytvořený obraz nadpřirozené bytosti či síly ovládající člověka do té míry, že se mu stává předmětem víry a náb. kultu. Představu takto chápaného b. umožnilo zejm. animistické a fetišistické myšlení člověka v době prehistorické. Na raných stupních vývoje náb. se vytvářejí kmenová, nár. a státní božstva s antropomorfními (polidšťujícími) rysy. Bohové silnějších etnických celků získávají výsadní postavení (např. starožidovský Jahve, pův. kmenový a místní b., se stal sjednocením žid. kmenů v jednotném státě jediným b. Židů). Hist. se nejdříve objevuje polyteismus, jehož složitými proměnami vzniká představa jediného, univerzálního a všemohoucího b., vlastní monoteismu (náznaky již u staroegyptského b. Amenré). Vývoj monoteisttckých náb. přinesl vznik teol., jejímž jádrem se stalo náb.-filoz. učení o b. jako duchovní bytosti. Idea b. se stala předmětem ostrých sporů nejen mezi teology různých náb., ale i v samotné filoz. (např. panteismus chápe b. jako neosobní sílu vlastní přírodě a s ní často totožnou). Teol. a ideal. filoz. rozvinuly speciální učení o důkazech jsoucnosti b. (kosmologických, teleologických a ontologických). Neopodstatněnost těchto důkazů prokázal I. Kant, i když sám spatřoval v b. nezbytný požadavek praktického rozumu.
