řecká literatura antická
řecká literatura antická, nejstarší liter. v Evropě, zahrnující lit. památky v různých řec. dialektech za dobu asi od 8.st. př.n.l. do 529 n.l.; vytvořila celou řadu lit. žánrů, kompozičních principů, veršovaných forem ap., které od ní převzaly evr. literatury. Ř. l. a. se dělí v souhlasu s periodizací spol. vývoje na: I. období archaické (do zač. 5.st. př.n.l.), charakterizované rozvojem eposu hrdinského (Ílias a %Odysseia, kyklické eposy) a didaktického (Hésiodos) a rozvojem lyriky (Archilochos, Solón); později vznikla umělá lyrika písňová (za doprovodu lyry či píšťaly), zpívaná a) jednotlivcem - monodická, Alkaios, Sapfó, Anakreón; b) sborem - sborová či chórická, Simónidés, Pindaros, Bakchylidés (asi 520-440 př.n.l.). Rozvoj racionálního poznání světa podnítil vznik naukové prózy filoz. (iónská škola), dějepisné (první dějepisci - logografové) a zeměpisné (Hekataios z Mílétu), lit. próza vznikla z ústní tradice lid. vypravěčů (Ezop); 2. období atické, 5.-4.st. př.n.l. (vrchol. období za Perikla), rozkvět dramatu (v.t. antické divadlo; řecké divadlo antické), které se vyvinulo z dionýského kultovního rituálu a stalo se zrcadlem soudobých spol. problémů; tragédie (Aischylos, Sofokles, Euripides) a komedie - tzv. stará antická komedie, polit. angažovaná (Aristofanés, Eupolis). Vrcholu formální dokonalosti dosáhla próza hist. (Hérodotos, Thukydidés, Xenofón), filoz. (Platón, Aristoteles; v.t. antická filozofie; filozofie) a zvláště řečnická (Démosthenés, Isokratés, Lýsias); 3. helénistické období, 4.st. až 30 př.n.l. Novými kult. centry se staly helénistické metropole, zejm. Alexandrie, podle níž se toto období nazývá též alexandrijské. Vliter. dosáhla významu tzv. alexandrijská poezie a nová atická komedie (Menandros) a vznikla zábavná próza, zejm. romány a novely (v.t. román řecký). Za rozmachem věd. bádání, podníceného zakládáním knihoven (v Alexandrii, Pergamu, Antiochii, Efesu) a věd. ústavů "Múseion" (v Alexandrii a Pergamu), následoval rozmach naukové prózy (Archimédes, Aristarchos, Eratasthenés); učenci zvaní gramatici (Dionýsios Thrax, 170-90 př.n.l., Zénodotos) shromažďovali, vydávali a komentovali díla klas. liter. V dějepisné próze vynikl zejm. Polybios, ve filoz. Epikúros; 4. řím. období, 30 př.n.l. 529 n.l.; řec. oblasti se dostaly do sféry řím. moci. Hl. rysem liter. je ideol. motivovaná úcta k minulosti a návrat ke klasikům, hl. stylistickým projevem se stal klasicismus, resp. aticismus. Preferovaným lit. druhem byla próza, zejm. hist. (Pausaniás, Plútarchos, Dio Casius) a zábavná, tj. román milostný, dobrodružný a hist. romány o trojské válce ap.; novým druhem se stal román v dopisech. Bohatě se rozvíjela i nauková próza (Ptolemaios, Galénos, zeměpisec Strabón). Poezie významem i produkcí stála za prózou, oblíben byl hl. epigram, v 5.st. znovu ožila epika (Nonnos z Panopole, Músaios). Ve filoz. převládal stoicismus (Epiktétos) a novoplatonismus (Plótínos). Pohanská etapa ř. l. skončila uzavřením filoz. škol v Athénách 529 n.l., avšak již od 1.st. se také na jejím zákl. rozvíjela řec. kř. liter. V.t. patristika.
