řády duchovní
řády duchovní, círk. instituce sdružující na principu společného života podle církví uznaných předpisů řeholní duchovenstvo. Počátky ř. d. sahají do pozdně ant. období (mnišství), největší rozvoj ve středověku a v období protireformace. Normy řádového života byly zakotveny v řeholích, řádových konstitucích a ve statutech; příslušníci ř. d. skládali tzv. slavné sliby (dobrovolná chudoba, celibát, poslušnost). Ř. d. jsou děleny na řády rytířské (johanité, templáři, řád něm. rytířů), křižovnické (křižovníci s červenou hvězdou, s červeným křížem, s červeným srdcem), řeholní kanovníky (kanovníci sv. Augustina, premonstráti), mnišské řády (benediktýni, cisterciáci, celestýni, kartuziáni), žebravé řády (dominikáni, minorité, františkáni, kapucíni, bosí a obutí augustiniáni, bosí a obutí karmelitáni) a řeholní kleriky (barnabité, jezuité, piaristé). V raném feud. byly ř. d. význ. nositeli kontinuity vzdělání a písemnictví; podílely se na středověké kolonizaci, získávaly značné majetky a měly velký polit. vliv. Rády se snažily vymanit z místní círk. organizace (z pravomoci biskupů) a často dosahovaly bezprostředního napojení na papežskou kurii, která je využívala ve své politice (cisterciáci, dominikáni, jezuité). Velké řády měly rozsáhlou a pevnou nadnár. organizaci (gen. kapituly, např. premonstráti, cisterciáci) a vlastní vyšší školství. Od 14.st. sílila kritika duchovních řádů, zejm. pro jejich ohromné pozemkové vlastnictví; za husitského revolučního hnutí a za reformace (16. st.) dochází k první masové sekularizaci klášterů. Od 16.st. příklad jezuitů a závěry tridentského koncilu vedly k proměnám v činnostech řádů (ř. d. měly mít své konkrétní úkoly a cíle, měly se aktivněji podílet na světských záležitostech). V 18.-19.st. (osvícenský absolutismus, později burž. rev.) byly ř. d. zbaveny svého mocenského vlivu. Jejich postavení bylo přizpůsobeno souč. potřebám římskokat. církve na 2. vatikánském koncilu. V.t. řádový dům; řehole.
