říšské statky
říšské statky, ve franské a řím.něm. říši majetky bezprostředně patřící panovníkovi. Za vlády Merovejců tvořily základ ř. s. býv. řím. majetky (Syagriovo král.) a půda bez majitele; těžiště moci Merovejců bylo proto v Neustrii. Karlovci se při svém vzestupu opírali o vlastní rodové statky v Austrasii; nové majetky získali na území Alemanů, Durynků, Bavorů a Sasů. Zákl. moci řím.něm. panovníků z rodu Liudolfovců byly jejich rodové majetky v Sasku (povodí Wesery, okolí Harzu). Tyto držby zdědila dyn. sálská, která již měla majetky v Porýní a ve Francích. R. s. byly spravovány viliky, vyšší organizační jed. byly falce. Od 2.pol. 11.st. dochází k nové fázi ve vývoji ř. s. v souvislosti s kolonizací a zakl. m. Sálská dyn. začíná systematicky rozšiřovat ř. s. jako říšské země (terrae imperii) s hrady a m. spravované ministeriály, kteří byli zároveň oporou voj. expanze řím.něm. císařů v Itálii. Rozšiřování ř. s. v Sasku vyvolalo 1073-75 odboj saské šlechty a povstání sedláků. Na kolonizační polit. sálské dyn. navázali jejich dědict Štaufové (Švábsko, Franky, Pomohaní, Sasko, Chebsko). Výstavba systému ř. s. jako opory centrální státní moci v Německu nebyla dokončena (nedošlo k vytvoření dědičné panovnické moci, základnou Staufů se stalo v 1.pol. 13.st. král. sicilské; rozvíjela se kolonizace knížat, kteří ve 13.st. zabírali i ř. s.); od 2.pol. 13.st. již samotné ř. s. nemohly panovníkům zaručit hegemonii v říši, zejm. v důsledku pokračující praxe zcizování ř. s. formou zástav, lén, darů nebo záborů.
