člověk obecně
člověk, biol. organismus na nejvyšším stupni přirozeného vývoje živé hmoty na Zemi; nejvýše organizovaná forma života, disponovaná schopností sebereflexe a určovaná psychosociálními faktory evoluce; subjekt hist. utvářených spol. vztahů, nadaný rozumem, vědomím a článkovanou řečí; plně socializovaná bytost, schopná vyrábět a užívat nástroje k přetváření svých životních podmínek; tvůrce hodnot, sebe samého a svého spol. bytí, dějin a kult., podílející se akt. na veškerých ekol. a mezilidských interakcích. Č. jako nejvyšší a nejsložitější soustava v nám známé části vesmíru reprezentuje nejvyšší úroveň organizace vyvíjející se hmoty; syntetizuje v sobě její různé stupně a krystalizuje vše, co bylo lidstvem vytvořeno v průběhu věků. Stává se předmětem intenzívního výzkumu celého komplexu věd, zejm. sociol. psychol., fyziologie, pedag., lék. věd, antropologie a dalších. Ucelenou koncepci, odpověď na otázku po jeho podstatě, původu, místě ve světě a poslání ve vesmíru vypracovává filoz. - Biol. náleží č. k samostatnému rodu Homo, druhu Homo sapiens s jediným žíjícím poddruhem Homo sapiens sapiens z čeledi Hominidae (v.t. tabulku Postavení člověka v systému živočichů). - Vývoj č. (antropogeneze) probíhající od konce třetihor prošel stadiem hominizace a sapientace; vlivem biol. a civilizačních faktorů bude pokračovat i v budoucnu. Tělo č. je tvořeno souborem orgánů a orgánových soustav, které zajišťují zákl. fyziol. funkce lidského organismu. Pasívním pohybovým (podpůrným) aparátem č. je kostra, tvořená páteří s lebkou, kostrou hrudníku, lopatkového pletence a pánevního pletence a kostrou volných horních a dolních končetin. Spojení kostí je buď nepohyblivé (vazivem, chrupavkou, kostí), nebo pohyblivé (klouby). Hmotnost kostry dospělého č. o hmotnosti 70 kg je 10 kg, tj. 14%, počet kostí kolem 200 (varieta daná výskytem možných mutací, atavismů ap.); zubů je 32. Aktivní pohybový aparát tvoří příčně pruhované kosterní svalstvo, které je ovládáno nervovou soustavou; stahem jednotlivých svalů vzniká koordinovaný (v případě funkčních poruch nekoordinovaný) pohyb těla či jeho částí. Kosterní svalstvo (kolem 600 svalů) představuje u dospělého č. o hmotnosti 70 kg 36 - 40% hmotnosti těla. Kostra a svalstvo trupu ohraničují prostory a dutiny, ve kterých jsou uloženy vnitřní orgánové soustavy (oběhová, dýchací a trávicí, močopohlavní ústrojí) a regulační systémy (endokrinní, imunitní a nervový). Zrakové, sluchové, chuťové, čichové a taktilní (dotykové) počitky včetně počitků polohy těla, změn polohy těla a pohybového stavu organismu zprostředkují smyslové orgány. Důl. orgány jsou žlázy s vnitřní sekrecí, které v rámci tzv. endokrinního systému ovlivňují svými hormony životně důl. pochody a funkce (růst a činnost orgánů a tkání, metabolismus). Povrch těla kryje kůže, jejímiž produkty jsou vlasy, chlupy a nehty. - Č. má mnoho morfologických a funkčních znaků společných s nejvyššími primáty (lidoopy), které mj. dokládají jeho živočišný pův.; mnoha evolučně progresívními znaky a malou specializací se od primátů liší. Na rozdíl od všech živočichů (včetně lidoopů) má č. plně vzpřímenou postavu s dvojesovitě prohnutou páteří. Uplné vzpřímení těla vedlo i k předchozímu oploštění hrudníku (menší hloubka než šířka), zatímco u čtyřnohých savců zůstal hrudník oploštěn ze stran (důsledek typu lokomoce). Horní končetina č. je všesměrně pohyblivá a dosáhne na kterékoliv místo těla. Ve srovnání s primáty prošlo značnou přestavbou i zápěstí a ruka: palec se prodloužil, přesunem svalových úponů se stal schopný opozice a umožnil dokonalé uchopování, takže ruka se schopností používat nástroje stala produktem a orgánem práce. Dolní končetina č. je typickým orgánem lokomoce a spolu s nepohyblivým kruhem pánevních kostí stabilizuje tzv. bipedální pohyb. Pánevní kosti tvoří s kostí křížovou kosterní pouzdro, v němž jsou uloženy pánevní orgány. Noha č. je podélně a příčně klenutá a pružně tlumí nárazy při chůzi; palec nohy č. není schopen opozice. Lebka č. je typická nepoměrem mezi velikostí mozkové a obličejové části, který je důsledkem větší hmotnosti (objemu) mozku č. proti mozku primátů. Morfologické a funkční zdokonalení mozku č. je jednou z výrazných antropogenetických charakteristik č. Mozek současného č. má průměrnou hmotnost 1445 g (mozek antropoidů 450 až 650 g). Slaběji než u primátů je vyvinut žvýkací aparát. Týlní otvor směřuje u č. dolů (vzpřímené držení hlavy), u lidoopů více dozadu (hlava předkloněna). Rovina vchodu očnic č. a antropoidních opic směřuje dopředu a je zcela oddělená od spánkové jámy; u lidoopů (zejm. gorily a šimpanze) je vyvinut mohutný nadočnicový val. U č. se vyvinul vysoký, úzký a výrazně z obličeje vyčnívající nos, který nemá v živočišné říši obdoby. Teprve u Homo sapiens došlo k přesunu svalových úponů v oblasti ústní spodiny, jenž vyvolal vznik úponových trnů na vnitřní ploše dolní čelisti. Zatížení této plochy vedlo ke kompenzačnímu zesílení čelisti na protilehlé straně, čímž patrně vznikl bradový výběžek, spojovaný (zřejmě nesprávně) se vznikem článkované řeči. Primárně šlo pravděpodobně o proces vyvolaný změnou pohybu dolní čelisti v důsledku změny potravy. Zubní oblouk č. má parabolický tvar, kdežto u ostatních primátů má tvar písmena U nebo V. Zuby č. jsou ve srovnání s lidoopy malé, nemají mezi sebou mezery (diastemata) a špičáky nepřesahují úroveň ostatních zubů; stoličky se směrem dozadu zmenšují. Z tělesných znaků jsou pro č. typické mléčné párové žlázy, redukce ocasu, červeň rtů, dokonale vyvinutý ušní lalůček a panenská blána (hymen). Nehty na rukou a na nohou jsou vyvinuty pouze u č. a u primátů (proto též označení nehetnatci). Mezi č. a lidoopy je výrazná příbuznost krevních skupin systému A-B-H : nejméně dvě ze čtyř krevních skupin č. se rovněž vyskytují u lidoopů. Příbuzností tělních bílkovin, stavbou tkání i tvarem orgánů je člověku fylogeneticky nejbližší pravděpodobně šimpanz, zatímco gorila a orangutan jsou mu vzdálenější. (Ze 100 vybraných znaků č. jich bylo srovnáním zjištěno u šimpanze 80, u gorily 60 a u gibbona asi 40.) V těle č. jsou některé útvary a orgány, které již pozbyly své někdejší funkce a jsou proto zakrnělé (např. apendix, kostrční páteř); označují se jako rudimentární. Tělesné útvary vyskytující se u č. jen nahodile se nazývají atavismy. - Psychol. je č. charakterizován rozvinutou psychikou, vázanou prostřednictvím centrálního nervového systému (CNS) na složitý vztah činnosti organismu a charakteru situace, v níž se organismus nachází. Psychická činnost č. je vysoce organizovaným a funkčnim pohybem, realizovaným v jednotě objektivního a subjektivního na bázi materiálního substrátu (CNS) v procesu nepřetržitých interakcí č. se světem. Jako součást celistvé činnosti organismu podléhá fylogenetickému i ontogenetickému vývoji, který je závislý na kvalitativním i kvantitativním zrání nervové soustavy v rámci kmenového či individuálního vývoje. Psychická aktivita č. je integrální součástí reflexní činnosti fylogeneticky vyvinutého mozku Homo sapiens sapiens, projevující se v jednání a řeči prostřednictvím prožívání a chování. V tomto smyslu jsou psychické potence ve své jedinečnosti hl. dělítkem mezi č. a ostatními biol. druhy: souvislá řeč se stala nástrojem dorozumívání a sdělování zkušeností a spolu s abstraktním myšlením i výsadou č. Souhrn psychických procesů a obsahů vytvořil fenomén duševního života charakterizovaný nezastupitelnými atributy lidství (cítění, imaginace, fantazie a tvořivost, svědomí, hierarchie hodnot, humor), jež ve svých důsledcích umožnily vznik světonázorových orientací. Zákl. psychické dimenze (prožíváníchování, vědomí-nevědomí), formy (procesy-dispozice) a funkce (informace -regulace) vymezují č. nejen jako vysoce citlivý autoregulační systém, ale zejm. jako neopakovatelnou individuální jednotku (osobnost) formovanou vlivy prostředí a reprodukovatelnou s větší či menší mírou variability v procesu genetického přenosu (typ). Zapojením psychiky do kauzálních souvislostí přír. a spol. života nabyla významu tzv. biopsychická a psychosociální determinace č., vymezující zpětně zákl. modality prožívání (vjemy, představy, myšlenky, city, snahy) a chování (jednání. řeč, výraz). Vzájemné vztahy mezi prožíváním a chováním č. ovlivňují psychofyziologickou rovnováhu, která je nejzákladnějším ukazatelem optimální funkce lidského organismu. V.t. antropogeneze; psychika. - Dnešní lidstvo tvoří populaci jediného druhu, v níž se v procesu vývoje v různém prostředí rozlišila podle charakteristických morfologických a funkčních znaků (např. podle zbarvení pokožky) 3 zákl. plemena s četnými antropologickými typy. Hl. znaky druhu Homo sapiens jsou vlastní všem lidským plemenům bez výjimky, všechny rasy přes opačná tvrzení rasistů stojí na stejně vysokém stupni biol. vývoje a mají stejné předpoklady pro spol. a kult. rozvoj. Č. souvisí s živou přírodou nejen anatomicko-fyziol. podobnostmi, ale též přírodními předpoklady své spol. povahy a kult. činnosti. Tak počátky pracovní činnosti nalézáme již v říši živočichů, mj. u lidoopů. Jako prostředek signalizace užívají živočichové různé zvukové, mimické a jiné prostředky. Zvířata ovšem nemohou vyvolávat zásadní přeměny svého prostředí a přeměňovat své existenční podmínky, nýbrž se svému prostředí jen přizpůsobují. Lidé se sdružují ve společné práci, aby přeměňovali v souladu se svými stále se vyvíjejícími potřebami své životní podmínky a tak tvořili svět materiální a duchovní kultury. Ve stejné míře, v níž č. tvoří svou kulturu, je opět kulturou formován. Č. je živou soustavou. Život však existuje na kvalitativně různých úrovních života organického a spol. Č. představuje jednotu fyzického a duchovního, přír. a spol., zděděného a získaného. Jako živý organismus je včleněn do řady přír. souvislostí, je podřízen biol., fyz.chem., psychol. a jiným zákonitostem; jako myslící, cítící a jednající osobnost náleží však č. především světu společnosti, spol. bytí a jeho specifickým zákonitostem. Přír. a spol. svět si č. osvojuje prostřednictvím mechanismů biol. dědičnosti a kult. tradic. Dítě dědí určitou sumu informací přes specifické struktury svého těla, skladbu mozku a celé nervové soustavy, přes soustavu různých dispozic. Ovšem tyto anatomické a fyziol. dispozice se mohou realizovat jen v podmínkách spol. života, v procesu komunikace dítěte s dospělými. Genetické momenty působí v té či oné míře zejm. prostřednictvím zvláštností vyšší nervové činnosti i na charakter sklonů a schopností člověka. Č., který vstupuje do života, nalézá před sebou jako daný složitý svět věcí a spol. útvarů, v nichž se zpředmětnily výsledky činnosti mnoha předchozích generací. Svět, v němž č. žije, je především tímto lidským světem, v němž každý předmět jako by byl nabit nějakým lidským smyslem, významem, sociální funkcí, jako by něco sděloval. Svět vymožeností kult. však není č. dán v hotové podobě, ale ve formě podnětů, podmínek, možností a dispozic. Osvojování příslušných forem spol. a kult. činnosti, které se vytvořily hist., tvoří hl. podmínku a rozhodující mechanismus formování osobnosti č. Aby se tyto formy staly osobními způsoby a součástmi lidské individuality, si č. již v raném dětství v podmínkách učení, vzdělávání a výchovy osvojuje racionální používání jak pracovních nástrojů, tak i různých symbolických forem (slova, čísla), tak se učí operovat představami a pojmy a užívat celý systém sociálních norem. V procesu osvojování kult. si č. vypracovává též mechanismy sebeovládání a sebeřízení, učí se regulovat pomocí volního úsilí celou soustavu svých sklonů, tendencí, instinktů ap. Tato sebekontrola a sebeřízení jsou svou podstatou kontrolou sociální. Čím je spol. a její kult. složitější, tím náročnější jsou i problémy a zákonitosti formování č. jako osobnosti. - Č. náleží mezi živé a oduševnělé bytosti, je však na Zemi jediným tvorem, který si sebe sama uvědomuje, sebe poznává, řídí a hodnotí. Problém povahy a podstaty č., jeho původu, místa a poslání ve světě náleží mezi zákl. filoz. a vůbec světonázorové otázky. - Starověké myšlení spatřovalo v č. především součást vesmíru, projev nadčasového svět. řádu, "svět v malém" (mikrokosmos), odraz a symbol vesmírného makrokosmu, pojímaného antropomorfně jako veliký živý a oduševnělý organismus. Pro středověký svět. názor - teocentrický a zároveň antropocentrický - byl č. obrazem a podobenstvím boha; pro dvojí přirozenost Kristovu, božskou a lidskou, mohl být každý účasten na boží milosti. Přitom scholastika odlišovala vlastní osobnost č. od jeho psychofyzické individuality, akcentujíc jedinečnost osobnosti. Epocha renesance byla nesena patosem autonomie č., vírou v jeho neomezené možnosti, smyslem pro specifičnost lidské oblasti bytí. Karteziánskou ideu ,,myslící substance" přijal novověký racionalismus, který spatřoval podstatu a specifiku č. především v rozumu. I. Kant výslovně postavil otázku: Co je člověk? jako zákl. filoz. problém; vycházeje z dualismu jevů a věci o sobě, přičlenil č. jednak ke světu přír. nutnosti, jednak ke světu mravní svobody. Něm. filoz. myšlení (J. G. Herder, J. W. Goethe, romantická přír. filozofie) se vrací k renes. koncepci č. jako živého celku, povznášejícího se nad přírodu univerzálností svých smyslů, sebeutvářením i tvorbou kultury; G. F. W. Hegel, ale také romantikové vyzdvihli myšlenku historičnosti lidské podstaty, celá něm. klas. filoz. byla prodchnuta ideou č. jako akt. duchovního subjektu, nositele obecného rozumu, tvůrce světa kultury; L. Feuerbach svým antropologickým principem postavil č. do centra filoz. myšlení, avšak č. v jeho tělesnosti a smyslovosti, v jeho vztazích mezi "já" a "ty". V protikladu ke klas. linii akcentoval iracionalismus v pojetí č. mimorozumové síly, hru životních sil, pudy a akty vůle, jimiž se č. jakoby tvoří a stává teprve osobností (S. Kierkegaard, F. Nietzsche). Personalismus a existencionalismus protestují proti redukci č. na biol., psychol., sociální nebo duchovní podstatu, popírají jeho spol. povahu, stavějí "existenci" - neopakovatelné duchovní sebeurčení - proti individualitě jako součásti přír. a spol. celku. Myšlenky "filozofie života" a fenomenologie se uplatňují ve zvl. směru pozdně burž. myšlení, filoz. antropologii, jež se vnitřně polarizuje na náb.-ideal. pojetí č. na jedné straně a naturalisticko-antropologickou biologizaci na straně druhé.
