české stavovské povstání 1618-20
české stavovské povstání 1618-20, odboj č. stavů, dovršující téměř stoletý zápas s centralizačními a absolutistickými snahami Habsburků v Čechách. Bylo důsledkem vleklé středoevr. hosp. a polit. krize zač. 17.st. a zároveň součástí velkého mezinár. konfliktu - třicetileté války. Odpor stavovské opozice, především šlechty, byl motivován bojem za náboženskou svobodu. Stavovská opozice se pokusila nahradit slabou sociální základnu spojením se zahr. (Protestantskou unií, Nizozemím, Anglií), odkud očekávala hmotnou, voj. a polit. podporu. Č. s. p. začalo defenestrací dvou místodržících (V. Slavaty, J. Bořka z Martinic) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23. 5. 1618. Poté ustavena prozatímní vláda 30 direktorů (po 10 z panského, vladyckého a městského stavu), která ihned zahájila voj. a polit. akce (v. t. česká válka 1618-20), hl. oficiální jednání s Unií. 2. 5. 1619 se k č. s. p. připojila i mor. šlechta, Lužice a Slezsko. 31. 7. 1619 stavy schválena nová ústava, jíž č. stát změněn v konfederaci rovnoprávných zemí v čele s volitelným panovníkem. Ke konfederaci se 16. 8. připojily i rakouské stavy. 19. 8. 1619 byl sesazen Ferdinand II. z č. trůnu. 26. 8. 1619 č. stavové zvolili králem vůdce protestantské Unie v Německu Fridricha V. Falckého, který byl spřízněn s angl. a dánským králem i nizozemským místodržícím Mořicem Oranžským. Č. s. p. získalo současně i podporu v Uhrách, kde sedmihradský kníže G. Bethlen využil krize habsburské politiky v č. zemích a vpadl na Slovensko. V lednu 1620 vyhlásil pod Bethlenovým vlivem uh. sněm v Bratislavě připojení k č. konfederaci. Dočasné úspěchy č. s. p. se začaly díky aktivitě habsburské zahr. politiky hroutit v první pol. 1620. Smlouvou o neutralitě mezi Kat. ligou a Protestantskou unií (3. 7. 1620) došlo k polit. izolaci č. s. p. a díky špan. fin. pomoci i k rychlému voj. nástupu Habsburků. Po kapitulaci rak. stavů 20. 8. 1620 připraveno v září voj. tažení spojených císařských a ligistických vojsk z Podunají na Prahu. K rozhodujícímu střetnutí došlo na Bílé hoře 8. 11. 1620, kde bylo stavovské vojsko poraženo, a 9. 11. 1620 obsazena i Praha. Č. král Fridrich V. Falcký emigroval. Vlády se ujali Ferdinandovi císařští místodržící Karel z Lichtenštejna (v Čechách) a František z Dietrichštejna (na Moravě). Vůdcové č. s. p. - pokud neemigrovali - byli internováni a 21. 6. 1621 na pražském Staroměstském náměstí popraveni. Porážka č. s. p. měla pro celý č. národ katastrofální následky. Znamenala posílení habsburských centralizačních a absolutistických snah. Došlo k přesunům v mocenské struktuře státu, k obnovení výsadního postavení kat. církve, k přerozdělení feud. pozemkového vlastnictví (konfiskace) a k dalším změnám v hosp. organismu státu (podlomení moci měst). Důsledky byly patrny i v oblasti kultury.
