čas filozofie
čas, (v.t. čas chronometrie, čas astronomie a čas umění) atribut hmoty, jeden ze způsobů její existence, vyjadřující trvání bytí a zároveň posloupnost změn všech materiálních systémů a procesů ve světě. - Problém č. ještě více než problém prostoru náleží mezi nejvýzn., ale také nejsložitější v souč. filoz. a přír. vědách, mj. i proto, že na rozdíl od prostoru, který je názorný a těsně spojen s rozměry těles, působí čas dojmem něčeho abstraktního a neuchopitelného. V novověkém myšlení se vytvořily dvě protikladné koncepce č.: substanciální, jež chápe č. jako samostatnou podstatu vedle hmoty (koncepce Newtonova), arelační, podle níž č. představuje soustavu vztahů, které nemají samostatnou existenci (pojetí Leibnizovo). Jako forma a způsob existence hmoty se vyznačuje č. dvojím charakterem a kategorie č. (jako ostatně i jiné kategorie) rozporností: z jedné strany vyjadřuje trvání, což se zakládá na zachování hmoty a pohybu při všech proměnách, z druhé strany vyjadřuje posloupnost změn, střídání stavů a stadií, což vyplývá z pohybu jako způsobu existence hmoty. Relativistická fyzika rozvíjejí tedy relační pojetí času. - Časem se zabývá kromě filozofie stále intenzívněji fyzika, kosmologie, astronomie, geologie, biologie, psychologie a hist.-spol. vědy; v.t. čas chronometrie, čas astronomie a čas umění.
