zvon obecně
zvon, kovový hud. bicí nástroj pohárovitého tvaru, uváděný v činnost údery srdce o vnitřní stěnu. Kromě zákl. nejhlubšího tónu, podmíněného velikostí z., vydává vyšší alikvotní tóny, pro jejichž kvalitu je rozhodující profil zvonového žebra a síla stěn. Při dolním okraji z. je zesílená část úhozového okruhu (věnec), nad níž je krk, čepec a koruna s několika oky. Součástí z. je závěsné zařízení, hlava s hřídelem a pákou v ložiscích umístěných ve zvonové stolici. Zvon jako um. řemeslné dílo je ovlivňován slohovými proměnami (tvar, výzdoba a nápisy); románský z. byl hladký, užší a vyšší formy, v pozdější době se zmenšoval a nabýval tvaru široce rozevřeného poháru, od 15.st. zdoben bohatšími nápisy i reliéfní výzdobou; příliš vysoké reliéfy však negativně ovlivňují čistotu zvuku.
