dobro a zlo
dobro a zlo, v obecném smyslu ,,dobré", od něhož se substantivum dobro odvozuje, znamená původně to, co je vhodné, hodící se, rozumné, účelné a užitečné, ale též příjemné, někdy i krásné, v morálním smyslu poctivé, zdatné, obětavé, laskavé a přívětivé. Pojmy d. a z. však mají především specificky morální význam; v průběhu vývoje se staly zákl. kategoriemi morálního vědomí. Jsou to pojmy normativní a hodnotící, označující to, co je v souladu s mravními normami, s požadavky povinnosti, s úsilím o blaho a štěstí, to, co těmto požadavkům odpovídá v motivaci a činech lidí a ve spol. skutečnosti. Zlé je pak to, co těmto požadavkům odporuje. Ve výkladu dobra a zla se již od starověku střetaly mater. a ideal. koncepce. Materialisté spojovali dobro s lidskými potřebami, s přír. zákony, se slastí, se štěstím, s pozitivním významem toho kterého jevu nebo jednání pro člověka a spol. Idealisté odvozovali dobro z vůle boží, z božího přikázání, ze světa idejí a hodnot, přičemž se pojmy dobra a zla někdy ontologizovaly a měnily v metafyz. konflikt dvou věčných sil a principů ve světě (např. manicheismus). Subj. idealisté odvozovali představy o d. a z. z osobních a kolektivních přání, sympatií a antipatií lidí. Protiklady d. a z. odrážejí konflikty ve spol. skutečnosti, jsou jejich reflexem v mravním vědomí určitých epoch, sociálních systémů, národů a spol. skupin. Mění-li se obsah představ o d. a z. od doby k době, od národa k národu, od skupiny obyvatel k jiné skupině obyvatel, neznamená to, že neexistuje určitý obecný obsah společný různým dobám a sociálním skupinám. Představy o d. a z. vždy vyjadřovaly nutnost a potřebu určitého spol. subjektu uchovat dosažené výsledky sociálního a kult. vývoje a zároveň sociálně kriticky vyjádřit určitou nespokojenost s tím, co bylo dosaženo a souč. formulovat cíle a ideály dalšího vývoje. Idea dobra odráží požadavky člověka vůči určité skutečnosti. Protože svět plně neuspokojuje člověka, snaží se jej v tom či onom ohledu měnit.
