zbroj pro koně
zbroj pro koně, prostředky pasívní ochrany válečného koně. První části z. p. k. se objevily již ve starověku, kdy byli koně táhnoucí válečné vozy chráněni před zraněním různými prošívanými či kovem vyztuženými přehozy nebo hustým, kovovými falérami zpevněným řemením. Na Předním východě se objevili i jezdečtí koně, které kryla zbroj - nejčastěji lamelová nebo šupinatá. Tak bývali např. chráněni koně parthských těžkooděnců. K největšímu rozvoji ochranné z. p. k. došlo ve středověku. Ve 12.st. začali rytíři používat dlouhé jednodílné nebo dvoudílné čabraky z pevné látky či kůže, někdy zesílené prošíváním a nýtováním, které dokázaly zachytit šípy vystřelené na koně a zmírnit sečné a bodné rány. Dokonalejším typem se stal kroužkový pancíř, kryjící ve 13.st. buď celého koně, nebo nejvíce ohrožená místa na jeho těle. Casto se přes něj přetahovala heraldicky zdobená čabraka z drahých látek. Vývoj vedl až k vytvoření plátové zbroje koně v 15.st. Kůň byl chráněn často bohatě zdobenými, anatomicky zpracovanými pláty kovu. Hlavu mu kryl plát s čelním štítkem, kovem chráněnými očnicemi a temenním plátkem, krk kryl plát krční, hruď další plát s typickým vydutím, stejně tak byl chráněn zadek koně. Ochranu dovršovalo kovem pobité a polstrované bojové sedlo a pláty chránily i otěž, kterou bojovník koně ovládal. Současně existovaly i lehké plátové koňské zbroje, u nichž byla část plátování nahrazena řemením pobitým ocelovými destičkami, falérami či šupinami. V Orientě se nejčastěji užívala zbroj tvořená vzájemnou kombinací kovových lamel a kroužkového pletiva nebo tibetské či čín. koňské zbroje, řešené podobně jako brigantiny.
