zážitek
zážitek, filoz.-psychol. pojem pro citové zabarvení různých stavů a jevů, jež vystupují ve vědomí subjektu jako něco bezprostředního a význ. v jeho životě; subj. stránka snah, přání, volby motivů a cílů činnosti a zároveň výraz vztahu osobnosti k tomu, co se děje v jejím životě a s ní samou; forma aktivity subjektu, vystupující v situacích otřesů, zklamání, změny cílů a hodnot, přestavby vnitřního světa člověka. - Problém z. ve filoz., etice a estetice se vyhrotil zvl. ve střetu osvíceneckého racionalismu a romant. směrů, později v mater. a ideal. interpretace zkušenosti. Samo hodnocení významu citu a z. se tu liší - racionalistické směry pokládají citové zážitky za sekundární doprovod poznávacích a volních procesů, iracionalistické proudy připisují citům a z. zákl. světonázorový a životní význam. Introspektivní metoda ve filoz. a psychol. akcentuje původnost, bezprostřednost a afektivní podstatu z.; iracionalistické proudy absolutizují cit (proto mohou být charakterizovány jako "emocionalismus"). Jako reakce na osvícenectví vzniká "filoz. citu a víry" F. H. Jacobiho a v tomto romantickém směru pokračují mj. F. E. D. Schleiermacher, Novalis, F. Schlegel. W. T. Krug (1770-1842) spatřoval v bezprostředním prožitku základ veškeré zkušenosti. H. Lotze 1841 pokládal z. za zákl. určení vědomí a sebevědomí. Filoz. teorii z. vytvořil W. Dilthey, který ve své "filozofii života" ztotožňoval často život a zážitek. Interpretace z. se stala zákl. v tzv. duchovědách. U F. Brentana a E. Husserla je intencionalita též z. Na přelomu 19. a 20.st. se stává z. módním pojmem v teorii poznání, logice, psychologii, etice a estetice. V existencialismu M. Heidegger, v log. pozitivismu a analytické filoz. se starý pojem z. jakoby opouští a překonává, avšak v jiné formě se subjektivismus dále rozvíjí. - Prožívání je psychickým faktem; v širokém smyslu je každý duševní děj, např. vnímání, pozornost nebo myšlení též prožíváním. Představa z. je axiologicky spojována převážně s kladnými hodnotami. Každý zážitek je prožíváním něčeho, avšak v popředí není předmětný obsah, jenž se v z. odráží, nýbrž význam, který získává v průběhu individuálního života. Čím více je jedinec osobností, tím více nabývá prožívání osobního charakteru. Prožívání snah, přání a motivů odráží ve vědomí dynamiku boje pohnutek, přijetí nebo odmítnutí určitého úkolu a cíle. Iluze, jakoby z. sám o sobě stimuloval a určoval jednání osobnosti, vyplývá z toho, že motiv, tj. reálná hybná síla jednání, není v z. přímo obsažen. Z. ve skutečnosti vystupuje jako signál, pomocí něhož si subjekt uvědomuje osobní smysl a význam probíhajících událostí. V kritických životních situacích sehrává z. význ. roli hl. proto, že přehodnocením situace a životní orientace nabývá individuální existence na své smysluplnosti. V.t. prožívání.
