vnímání
vnímání, percepce - proces odrážející obj. realitu prostřednictvím činnosti smyslových (senzorických) orgánů; nižší poznávací (kognitivní) proces vyrůstající z čití, s nímž na úrovni senzomotorických činností zajišťuje zákl. orientaci subjektu v prostředí a současně vytváří předpoklad rozvoje jeho vyšších psychických funkcí; relat. autonomní složka kognitivního systému jedince, tvořící v návaznosti senzorického odrazu na krátkodobou paměť spojenou s paměťovým kódováním zákl. rovinu psychické regulace činnosti, vybavenou kritérii hodnocení míry správnosti (adekvátnosti) odrážené skutečnosti. V., které je ve fylogeneticky prvotní podobě vyvinuto již u nejjednodušších živočichů, prvoků, není pasívním odrazem skutečnosti, ale dynamickou aktivitou, ovlivňovanou různými psychickými kvalitami (city, snahami, zájmy) a zejm. zaměřeností a minulou zkušeností jedince. V psychol. smyslu je průběh v. chápán jako vjemová (percepční) aktivita, tvořená na elementárnější úrovni dílčími percepčními procesy a projevující se na vyšší (souhrnnější) úrovni jako komplexní percepční činnost. Tato činnost, zahrnující v podobě složité reflexní soustavy jak procesy v samotných receptorech, tak procesy centrálního zpracování vnímaných podnětů, vzniká funkčním propojením zákl. percepčních procesů, jež se ve vztahu k činnosti vyznačují určitou autonomií. V důsledku víceznačnosti vztahů mezi vjemem a činností vznikají tzv. percepční postoje, které se účastní subj. transformace odrážených kvalit v rámci percepční činnosti jedince. Percepční činnost lze charakterizovat kauzalitou a též pravděpodobností, předmětností, kontinuitou a diskontinuitou, konstantností a historičností. Zatímco kauzalita v. vyplývá ze samotné podstaty subjekt-objektových vztahů a charakteru vjemového pole, souvisí pravděpodobnostní charakter v. s nejednoznačností signalizačních funkcí vnímaných vlastností (znaků) objektu; v procesu v. dochází k rozlišení relevantních a irelevantních znaků s následnou redukcí (selekcí, výběrem) znaků podstatných, resp. pro subjekt nejvýznamnějších. Předmětnost v. je dána tím, že veškeré objekty vjemového pole jsou chápány jako obj. existující, tj. jako něco, co může subjekt v praktické (předmětné) činnosti využít z hlediska svých potřeb. Vztah kontinuity (nepřetržitosti) a diskontinuity (přetržitosti) v. souvisí s dynamikou vjemového pole, v němž do chází k neustálému vyčleňování figury vnímání na percepčně neutrálním pozadí, k střídání různých figur a pozadí a k selektivní (výběrově modulované) oscilaci mezi různými podnětovými konfiguracemi, ovlivněné hl. zaměřeností subjektu a vnějšími podmínkami v. Kontinuita percepční činnosti odpovídá obj. spojitosti vjemového pole, diskontinuita koresponduje s jeho subj. rozčleněností; zvl. případem kontinuity ve v. je jeho celostnost, zvl. případem diskontinuity vjemová kategoriálnost (rozlišování objektů a znaků spojené s utvářením tříd z podobných objektů či znaků). Konstantnost v. vychází z mechanismů, jež se vyvinuly v průběhu vývoje smyslových aktivit jako determinanty zákl. orientace v prostoru a čase a jako regulativy činnosti; zákl. rysem lidského v. je skutečnost, že při měnících se podmínkách vnímání téže obj. skutečnosti zůstávají její vnímané parametry relat. konstantní (relat. stálost tvaru, velikosti a barvy vnímaného předmětu). Konstantnost vjemu není jedinci dána, ale vyvíjí se postupně v jeho ontogenezi; důl. roli při vzniku této konstantnosti hraje asimilace, umožňující vytvořit senzomotorickou bázi vývoje konstantnosti v. S ontogenetickými aspekty v. souvisí aspekty fylogenetické: biol. vývojová specializace analyzátorů a diferenciace smyslových orgánů odlišila člověka od ostatních živočichů a ve strukturální jednotě s vyššími psychickými funkcemi získala spol. determinaci; v tom spočívá historičnost lidského v. - Neurofyziol. a psychofyziol. podstata lidského v. modifikovaná fyziol. a psychickými dispozicemi člověka promítajícími se do kontinuity jeho aktuálních stavů vytváří s dynamikou vjemového pole složitou funkční strukturu, v jejímž rámci se posuzuje adekvátnost v. jedince ve vztahu k obj. existující realitě. V tomto smyslu lze hovořit o adekvátním v., inadekvátním v. a o poruchách v. Adekvátní v. ve všech senzorických oblastech vykazuje ontogenetická stadia, typická specifickými způsoby zpracování podnětů, jež neustále působí na lidské smysly a z nichž proniká do vědomí jen jejich část (neuvědomované podněty pod tzv. počitkovým prahem). Inadekvátní v., které nepřesahuje patol. normu, charakterizují především ve zrakové oblasti inadekvátní vjemy,.zahrnující tzv. geometrické klamy (inadekvátnost podmíněná zejm. objektivními faktory, umož ňující rozumovou korekci) a iluze (inadekvátnost podmíněná zejm. subj. faktory, neumožňující příslušnou korekci). - Zatímco lék. a klinická psychol. se zabývá diagnostikou a odstraňováním poruch v., studuje sociální psychol. proces tzv. interpersonální (někdy též sociální) percepce, představující vnímání druhých osob na základě vytváření interpersonálních soudů. Předpokládá se, že proces interpersonální percepce obsahuje tři zákl. komponenty: atributivní (subjekt přičítá druhé osobě určité vnější a vnitřní charakteristiky), očekávací (subjekt je na nevědomé úrovni ovlivňován různými druhy očekávání, jež selektivně působí na vstupní percepční informaci) a afektivní (subjekt reaguje emocionálně na určité charakteristiky druhé osoby, což ovlivňuje výsledný dojem a vede k selekci určitých informací). Důl. předpokladem interpersonální percepce je jeden ze zákl. atributů v., rozpoznávání (rozlišování), umožňující mj. cílené pozorování jako jednu z forem vrozené aktivity subjektu.
