vůz bojový starověký
vůz bojový starověký, ofenzívní prostředek vedení bojové činnosti, který se objevil ve 4.tis. př.n.l. v Přední Asii (nejst. zobrazení z Uru v Mezopotámii z doby kolem 3200 př.n.l.). Pův. čtyřkolový vůz tažený lichokopytníky onagry s dvoučlennou posádkou složenou z bojovníka a vozataje; k výbavě vozu patřila na korbě připevněná pouzdra na zbraně (oštěpy). Na zač. 2.tis. př.n.l. se začaly používat válečné vozy tažené koňmi. Bojovou činnost usnadňovaly zejm. terénní podmínky vhodné pro použití těchto vozů proti pěchotě protivníka. V době vpádu Hyksósů se rozšířilo používání válečných vozů do Egypta. Egypťané používali lehké dvojkolové vozíky s dvoučlennou posádkou střelců z luku a s vozatajem. Netvořili z nich větší taktické formace; jejich bojové vozy sloužily pouze k podpoře boje pěchoty. Taktický pokrok přineslo voj. Chetitů, v jejichž vojsku se bojová vozba stala hl. zbraní. Chetitské vozy byly lehčí než eg. a měly trojčlennou posádku se štítonošem. Chetitská vozba byla pohyblivější a bojovala ve velkých formacích. Asyřané používali těžké dvojkolové válečné vozy tažené koňmi chráněnými prošívanou čabrakou; také jejich vozy měly trojčlennou posádku. Bojové vozy se objevily i v Řecku, ale v tamějších terénních podmínkách se jejich používání příliš nerozšířilo; sloužily především k převážení význ. bojovníků na bojiště, kteří zde z vozů sestoupili a bojovali dále jako pěší těžkooděnci. Kolem přelomu 1.tis. př.n.l. začaly bojové vozy postupně ztrácet význam, protože jejich úkoly začalo pozvolna plnit mobilnější a pohotovější jezdectvo. Přesto, např. u Peršanů, zůstaly válečné těžké vozy ještě dlouho ve výzbroji vojska, i když se, přes speciální úpravy (srpy na osách kol), v boji proti pravidelné pěchotě neosvědčily. Válečné vozy byly v období 16.-11.st. př.n.l. i ve výzbroji čín. vojsk, kde se čtyřkolová forma udržela ještě dlouho jako přepravní prostředek pro velitele vojska různých stupňů. Později se vyskytovaly válečné vozy i ve výzbroji kelt. válečníků (nálezy zejm. z ml. doby halštatské).
