války o dědictví rakouské
války o dědictví rakouské, boje Marie Terezie za uhájení integrity habsburského soustátí 1740-48; nejdůl. fázemi byly 1. a 2. slezská válka 1740-42 a 1744-45 (války o korunu českou), v nichž se rozhodovalo o vládě Marie Terezie nad č. zeměmi, a tím i o udržení velmocenského postavení habsburské monarchie ve stř. Evropě. Záminkou k boji bylo vymření Habsburků po meči císařem Karlem VI.; ačkoliv integrita habsburského soustátí v případě ženského nástupnictví byla již dříve zaručena většinou evr. států uznáním pragmatické sankce 1713, řada panovníků postupně vystoupila s různě vykonstruovanými nároky na některé z habsburských zemí: bavorský kurfiřt Karel VII. Albert usiloval o č. král. korunu a o část Rakouska, pruský král Fridrich II. Veliký o Slezsko, saský kurfiřt a pol. král August III. o Moravu (s titulem mor. krále), špan. král Filip V. o it. državy. V. o d. r. začaly bez vyhlášení války 8 týdnů po smrti císaře Karla VI. vpádem pruských vojsk do Slezska (16. 12. 1740) a jejich vítězstvím nad Rakušany 10. 4. 1741 u Mollwitz; 28. 5. 1741 byla uzavřena v Nymphenburgu u Mnichova smlouva mezi Španělskem a Bavorskem o vzájemné pomoci při záboru habsburských zemí a o volbě bavorského kurfiřta řím.něm. císařem (od 1742); k smlouvě přistoupily Francie, Prusko, Sasko, Švédsko, sardinské král., Neapolsko, Falc a kolínské arcibiskupství; tím se zformovala silná protirakouská koalice. Na podzim 1741 Karel VII. Albert s fr. pomocí ovládl Horní Rakousy a s pomocí saských a fr. vojsk dobyl v listopadu Prahu; 19. 12. 1741 přijal hold č. stavů. V prosinci Prusové vpadli na Moravu. V této krizové situaci (pouze fin. pomoc od Velké Británie a Nizozemska) setrvala mladá Marie Terezie v odporu a na sněmu uh. stavů v Bratislavě získala podporu uh. stavů. Po pruském vítězství u Chotusic (1742) uzavřela s Pruskem separátní vratislavský mír a odstoupila mu větší část Slezska a Kladsko. Tím překonala největší krizi a již 1743 rak. vojska ovládla Čechy, Horní Rakousy a Bavorsko. Navázání aktivního spojenectví s Velkou Británií, Hannoverskem, Saskem a sardinským král. vedlo rovněž 1743 k zásahu tzv. pragmatické armády proti Francii a k vítězství nad Španěly v Itálii. Tyto úspěchy vyprovokovaly pruského krále k novému útoku na č. země s cílem dále rozšířit své územní zisky. Pruský útok byl však na podzim 1744 odražen a po smrti Karla VII. Alberta uzavřela Marie Terezie 22. 4. 1745 separátní füssenský mír s Bavorskem. Neúspěchy Marie Terezie v boji o znovudobytí Slezska (1745 Hohenfriedberg, Hennersdorf, Kesselsdorf) vedly konečně k uzavření drážďanského míru s Pruskem. V. o d. r. tím přestaly být bojem o země Koruny č. (Slezsko a Kladsko byly ztraceny); válečné akce pokračovaly v Itálii, Nizozemí a účastí Velké Británie i ve Skotsku a v zámořských koloniích. V údobí 1745-47 byly úspěchy habsburských vojsk na it. bojišti eliminovány řadou porážek na niz. bojišti. Dipl. izolace vedla monarchii k přijetí podmínek cášského míru 1748. V. o d. r. prokázaly nepružnost státního aparátu habsburské monarchie, její feud. zaostalost a ekon. slabost; panovnice a vládnoucí kruhy byly proto donuceny k dalekosáhlým reformám (tereziánské reformy), které měly být předpokladem znovuupevnění velmocenského postavení monarchie a pozdějšího dobytí Slezska.
