tuniská arabská literatura
tuniská arabská literatura, rozvíjí se od vpádu Arabů na území Tuniska v 7.st. Až do 18.st. měla převážně naučný charakter (právník al-Kajruvání, 923-996; historik Ibn Chaldún). V 16.-18.st. pod tureckou nadvládou t. a. l. stagnovala. V 19.st. pod fr. vlivem došlo k obrození kult. života. Liter. konce 19. a zač. 20.st. však ještě zůstávala v zajetí tradičních žánrů (vedle učené liter. zvl. biografie a cestopisy) a klasické poetiky (básně s jednotným průběžným rýmem a se starou kvantitativní metrikou). Ve 20. letech vznikala dram. tvorba. Polit. kvas mezi dvěma svět. válkami vedl i k rozvoji liter. Próza se navracela k velké minulosti Tuniska (M. aš-Šádhilí Chaznadár, 1881-1953), poezie plodně zpracovávala ohlasy evr. vlivů v díle básníka a teoretika poezie Abú l-Kásima aš-Šábbího (1909-1934). Od 30. let se připravovaly změny v tuniské próze, které vyvrcholily v díle dramatiků a prozaiků Mahmúda Mes,adího a Alí ad-Dú,ádžího. V epoše svobodného Tuniska od 1956 se v próze stále více uplatňoval real. směr (al-Bašír Chrajef) vedle směru psychologizujícího (Mustafá al-Farsí, *191l, Sálah al-Garmadí, *1913) a avantgardního (Izzaddín al-Madaní, *1938). V poezii vedle klasicizujících básníků usilujících i o určitou obnovu obsahu (Dža,far Mádžid, *1940) působili modernisté experimentující v oblasti formy i obsahu (Lahbíb az-Zannádí, *1941). Významným souč. autorem píšícím fr. je prozaik a badatel Albert Memmi.
