triáda filozofie
triáda [řec. trias, trojice, přeneseně trojkrok], v.t. Triáda čínská - triáda je v ideal. dialektice obecné schéma světového dění; heuristický princip a metoda poznání, která se skládá ze tří momentů (teze, antiteze, synteze). Při ztotožnění, popř. shodě struktur bytí a vědomí má t. platnost v obou oblastech: bytí i vědomí. Systematicky se triadickou myšlenkou, naznačenou už u předsokratiků a Platóna, zvl. pak u Plótína, zabýval Proklos (postup od "jedna" prostřednictvím emanace k mnohému a poté opět k jednomu). Triadické schéma, přítomné v celé kř. filoz. tradici, zvl. díky dogmatu o Trojici boží, znají zejm. kř. mystikové, jako J. Böhme, v č. zemích pak J. A. Komenský, v 19.st. F. X. Baader. Klasické podoby nabyla t. v něm. klas. filoz. a vyvrcholila u G. W. F. Hegela. Hegel ztotožňoval struktury bytí a myšlení a vycházel od abs. ideje jako světového ducha před vznikem přírody a z konečného ducha; tato logika je tezí. Vznik přírody jako sebezcizení abs. ideje je jejím jinobytím a filoz. přírody představuje antitezi. Abs. idea v dějinách, zvl. v dějinách filozofie, dospívá k sobě samé a filoz. ducha je pak syntézou. Triadické schéma u Hegela platí i pro jednotlivé momenty vývoje a procesy, třetí stupeň je vždy pravdou prvního a druhého. Kantovi Hegel vytýká, že sice triadickou formu znal, avšak neužíval ji důsledně; proto mu chybí kategorie míry jako to třetí vůči kvalitě a kvantitě. Hegel klade ve své Logice vznikání (a zanikání) jako syntézu bytí a nicoty, rozpor jako syntézu totožnosti a rozdílu, míru jako jednotu kvality a kvantity ap. Jeho pojetí světa jako soustavy ze sebe vycházejících a do sebe přecházejících triád nese rysy formalismu, na jehož nebezpečí sám Hegel upozorňoval.
