transplantace
transplantace [lat.] 1. bot. umělé spojení dvou různých rostl. částí, které srostou v jeden celek. T. se dělí na autoplastické (spojují se části téhož jedince), homoplastické (spojují se části různých jedinců téhož druhu) a heteroplastické (spojují se části jedinců různých druhů). T. se v praxi uplatňuje hl. v ovocnářství při štěpování (roubování, očkování) rostlin; 2. zool ., lék. přenos tkáně nebo orgánu na jiné místo téhož jedince (autotransplantace), na jiného jedince téhož druhu (alotransplantace, st. ozn. homotransplantace) nebo na jedince jiného druhu (xenotransplantace, starší ozn. heterotransplantace). Uspěch t. závisí na stupni imunologické reakce příjemce proti složkám transplantátu (histokompatibilitním neboli transplantačním antigenům), který je určován hl. genet. vztahem dárce a příjemce a předchozím setkáním organismu s podobnými antigeny, a biol. vlastnostmi transplantované tkáně nebo orgánu. Transplantovat lze dokonce i na úrovni buněčné. T. buněčných jader prvoků, vajíček i tělních buněk zárodků mnohobuněčných živočichů slouží k výzkumu dědičnosti a ke sledování řídících schopností jádra. T. zákl. orgánů živoč. zárodků slouží k poznání koordinace a vzájemných vztahů v zárodku; např. přenos struny hřbetní slouží k výzkumu indukce tvorby nervové soustavy u obratlovců. T. u živoč. zárodku není většinou rušena imunitní reakcí příjemce. - V lék. byly donedávna využívány hl. autotransplantace kůže (v plastické chirurgii), kdežto alo- a xenotransplantace pouze pro dočasné krytí defektů. Alotransplantáty rohovky (1922 V. P. Filatov), chrupavky, kostních a cévních štěpů přežívají lépe než ostatní tkáně a orgány. V 50. letech 20.st. se začala rozvíjet klinická t. ledvin, především díky chirurgům J. Murrayovi (*1920) a J. P. Merillovi (*1917) z Bostonu a J. Hamburgerovi (*1920) z Paříže. V 60. letech amer. chirurg N. E. Shumway (*1923) vypracoval chirurgickou techniku t. srdce pro klinické využití, kterou 1967 poprvé uplatnil při t. srdce u člověka Ch. N. Barnard. Souč. se rozvíjela t. jater, zejména zásluhou brit. chirurga J. Calneho (*1930) a amer. chirurga T. Starzla (*1926), a t. plic a slinivky břišní díky amer. chirurgovi J. D. Hardymu (*1918). - Hl. problémy t. orgánů u člověka jsou a) stanovení indikace; b) technika a taktika t.; c) získání orgánů a jejich konzervace; d) etické a právní aspekty; e) ekon. a organizační předpoklady; f) otázky imunologické, tj. překonání tkáňové neslučivosti (zvládnutí imunologické reakce příjemce proti darovanému orgánu, popř. i naopak reakce transplantovaných buněk proti příjemci při t. kostní dřeně). - Z orgánových t. jsou v ČR od 1966 úspěšně prováděny t. ledvin, od 1983 slinivky břišní, od 1984 srdce a jater. Ve stadiu experimentu jsou t. plic. - Pro úspěšnou klinickou t. orgánů jsou z imunologického hlediska důležité: a) výběr optimálních párů dárce - příjemce podle krevních skupin, podle HLA-antigenů určovaných souborem typizačních sér na bílých krvinkách, podle přítomnosti protilátek proti HLA-antigenům v krvi příjemce a podle výsledků křížové zkoušky (cross match); b) dostatečně účinná a bezpečná imunosupresívní léčba po provedené transplantaci.
