thajské výtvarné umění
thajské výtvarné umění, um., jehož zač. sahají do neolitu a doby bronzové (pohřební keramika v údolí řeky Kwaj, skalní malby v sz. Thajsku). V l.tis. se na území Thajska rozvíjelo um. monské (stát Dváravatí) a khmerské (khmerská říše), vytvářející zákl. t. v. u. (chrámy v Lampchúnu, sev. Thajsko, Ciengmai; masívní sochy Buddhy s jemnými detaily). Od 13.st. se v rámci buddhistické ideologie státu Sukchotchaj (1238-1350) rozvíjelo t. v. u.; formoval se vlastní typ chrámového komplexu (vat) se svatyněmi s věžovitým zakulaceným vrcholem (práng) nebo se zvonovitým zakrytím s jehlovu špicí (ťédí) a chrámy (vihán) Čcháng Lóm v Savankchalóku (Sukchotchaj, konec 13.st.), Mahátchát v Sukchótchaji (1345). Soch. produkci charakterizovaly protáhlé tvary. V období siamského státu (14.-19.st.) byla budována m. na pravidelném půdorysu s cihlovou hradbou s cimbuřím liliového tvaru, chrámové komplexy a paláce (Bangkok, Ajuthja) složitých forem s bohatou výzdobou (mozaiky, fresky); soch. postupně nahrazovalo plastickou výraznost dekorativností, mal. reprezentovaly mj. fresky, zvl. s náměty z Buddhova života (Ajuthja, 15. st.), s výjevy z Tchosačchát (deseti předchozích zrození) a thajské verze Rámájany (Bangkok, 18.-19.st.). Od konce 19.st. pronikaly do t. v. u. západoevr. a amer. um. vlivy a tech., uplatňované zejm. v arch. (banky, veř. budovy, hotely, obytné čtvrti Bangkoku). Ve 20.st., zejm. po zal. školy výtv. um. v Bangkoku 1934, se v návaznosti na evr. realistické um. rozvíjí moderní t. v. u., usilující o zachování tradičních kvalit nár. um. projevu. Kromě monumentálních um. forem je pro t. v. u. charakteristická um. řemeslná produkce (mj. laky a lakové mal., um. zpracování kůže, dřeva, textilu a tepaného stříbra).
