teorie dvojí pravdy
teorie dvojí pravdy, učení o koexistenci zjevené náb. pravdy a pravdy rozumové. Vzniklo ve 12.-14.st. z přání oddělit vědu a víru a umožnit pěstování vědy bez poručníkování teologie; ve středověké filoz. byla t. d. p. součástí klíčícího protifeud. vědomí rozvíjející se buržoazie. Počátkem t. d. p. byly názory averroistů, zejména Sigera z Brabantu; v nominalismu ji zastával W. Occam, u J. Dunse Scota se spojuje s požadavkem oddělit vědění, tj. filozofii, od teologie. Ve vývoji t. d. p. se uplatňují dvě tendence: obranná, jež spatřuje ve filoz. a teologii dva rovnocenné způsoby postihování pravdy a přibližování se bohu, a kritická, která již preferuje filoz. pravdy, např. Aristotelovy ideje o nestvořitelnosti světa, věčnosti boha a světa, smrtelnosti individuální duše a nesmrtelnosti neosobního rodového rozumu před teologickými představami o stvoření světa a osobní nesmrtelnosti. Ještě počátkem novověku užívali t. d. p. F. Bacon a P. Bayle, aby se uchránili před možným pronásledováním ze strany církve, když zastávali světonázorové teze odporující teologii. Při svém pokrokovém významu trpěla t. d. p. nedůsledností svým předpokladem, že pravdívost přísluší jak větám vědy, tak větám víry a že rozdíly se týkají jen cest k jejich dosažení.
