technika
technika [-ny-, řec.], souhrn hist. se rozvíjejících lidských činností, prac. postupů a výr. prostředků - nástrojů, strojů a zařízení, včetně způsobů jejich použití, zal. na aplikaci věd., zejm. přírodověd. poznatků; pomocí t. ovládá člověk za součinnosti svých fyzických a duševních sil přír. síly, využívá přír. bohatství, produkuje výrobky, přeměňuje energii. V širším smyslu se t. rozumějí způsoby a metody činnosti i v oblastech nevýrobních, např. v umění, vědě, sportu nebo zdravotnictví. Někdy se slovem t. ozn. pouze souhrn materiálních věcí, jež člověk užívá při cílevědomé činnosti k plánované změně předmětu. T. spolu s lidmi, kteří ji vytvářejí a uvádějí v činnost, tvoří podstatnou a vysoce dynamickou součást výr. sil té které společnosti; t. poukazuje vždy na určité výr. vztahy, za nichž se pracuje a vyrábí a které vytvářejí materiální základnu té které společnosti. Využíváním t. se člověk osvobozuje od namáhavé fyzické práce, zčásti i od některých duševních a řídících činností, a tak se uvolňují jeho tvůrčí síly. Smyslem t. je úplné nebo částečné nahrazení výr. funkcí člověka, podstatné ulehčení jeho práce při souč. zvyšování její produktivity. T. využívá výsledky věd. bádání ve prospěch lidstva, umožňuje člověku překonávat překážky kladené mu přírodou, vytváří bohatství společnosti a vede lidstvo k vyššímu stupni hmotného blahobytu i kultury. T. se vyvíjí úměrně s vývojem lidské společnosti, zpětně na něj působí, a tak se podílí na přetváření lidské spol. T. ve svém vývoji prošla mnoha stupni, charakterizovanými především stavem výr. prostředků a způsobem jejich využívání. Vývoj t. probíhá v souč. ve znamení přechodu od mechanizace k automatizaci celých výr. procesů, která se stává nejdůl. zdrojem růstu produktivity práce a je jedním ze zákl. ukazatelů tech., hosp. a civilizační vyspělosti země.
