tchaj-ťi
tchaj-ťi, jeden ze zákl. pojmů staré čín. filozofie. Mnohoznačnost hieroglyfu ťi (v nejvyšším stupni, extrémní, veliký pól, velká hranice) vede k různým překladům. Poprvé v 1 ťing ta -ču -an (Veliký dodatek ke knize proměn) ukázán kosmogonický proces změn a rozvoje vycházející z t. Komentář k tomu ukazuje t. jako velký začátek, velkou jednotu, jako prvotní chaos, z něhož se vydělily nebe a země. Tento počátek je nepojmenovatelný, je to nebytí, z něhož se rodí bytí. Velký význam měl t. v neokonfucianismu, kde byl dále rozpracován (Čou Tun-i, Ču Si). Cou Tun-i chápe tchaj-ťi jako praprincip, velký pól, monádu, jež v sobě zárodečně obsahuje veškeré existující formy. Z tchaj-ťi se odštěpují obě původní síly jin a jang (jež chápe jako klid a pohyb) a poté pět sil, praprvků. Z jejich interakce pak vznikají nebe a země, jež dávají vznik všem věcem. Ču Si tvrdil, že tchaj-ťi existuje ve všech věcech jednotlivě i společně a ztotožňoval je s pojmem ideálního li, tj. univerzálního zákona vesmíru, který reguluje dění v něm. Ču Si stavěl svou filoz. etického realismu na pojmech sing a li (základ a pořádající zákon), jejichž souhra dává jevům jejich formu a místo ve statickém univerzu.
