tón
tón, 1. fyz. zvuk vznikající periodickým kmitáním pružných těles. Kmity vyvolávají v okolním prostředí periodické změny, které se šíří do okolí. Má-li změna tlaku přesně sinusový průběh, jedná se o t. čistý (jednoduchý). Obecně není u hudebních tónů průběh kmitů sinusový, ale je určen jinou, periodicky se opakující křivkou. Část t. odpovídající tomuto zákl. kmitočtu se nazývá t. základní, ostatní složky vyššími harmonickými nebo alikvotními tóny. Zákl. charakteristiky t. jsou výška (je dána kmitočtem zákl. t.), síla (zpravidla je určena amplitudou zákl. t.) a barva (závisí na počtu a poměru amplitud vyšších harmonických t. k amplitudě t. základního). Zní-li souč. dva t. různých kmitočtů, vnímá sluch také t., jejichž kmitočet je dán součtem nebo rozdílem obou kmitočtů (t. kombinační, a to sumační nebo diferenční). Třecí t. vznikají při proudění vzduchu kolem ostré hrany; 2. polygr. dříve polotón, v reprodukčních tech. přechod od barvy černé po bílou přes velké množství stupňů šedi; 3. hud. zákl. a nejmenší prvek hud. díla. Graficky se zachycuje notami, jejichž postavení v notové osnově udává výšku t., jejich tvar udává délku a dynamické předpisy udávají sílu. Barva je dána hud. nástrojem nebo rejstříkem (např. u varhan). Tóny lze řadit v tónové řady (stupnice, mody).
