synkretismus
synkretismus [-tyz-, řec.] 1. pův. sjednocení vzájemně se potýkajících Kréťanů proti vnějšímu nepříteli (synkrétismos); 2. ve filoz. míšení myšlenek převzatých z různých filoz. soustav, jejichž vzájemné vyrovnání bývá daleko méně organické než v eklekticismu; 3. v moderní vědě a náb. ozn. pro ztotožňování, splývání jednotlivých božstev (theokrásie) nebo celých náb. soustav (ztotožnění Esety jako rodičky s Kybelou, jako bohyně měsíce s Hekatou ap.). V antice jsou údobími s. zejména helénismus (ztotožnění řec. a orientálních představ) a řím. císařství (utváření velkých filoz.-náb. soustav, např. gnosticismu, mithraismu, manicheismu, kř.); 4. nerozlišování, míšení různých kult. (náb., um., filoz.) prvků charakteristické pro nerozvinutá vývojová stadia lidstva (např. splývání hudby, tance, zpěvu a mluveného slova v jeden celek); 5. v psychol. celkové nerozlišování v oblasti vnímání a prožívání; nerozčleněnost převážně intuitivního pojímání objektů vnější reality a jednání vzhledem k nim. Je typické pro děti, jejichž rozumové schopnosti ještě nedospěly k racionálnímu rozlišování předmětů a vztahů mezi nimi na základě vydělení ,,já" z okolního světa. Synkretické myšlení bylo pravděpodobně charakteristické pro člověka na úsvitu dějin lidstva, kdy se formovaly zákl. předpoklady jeho orientace ve světě.
